Zakázaný muž

17. února 2016 v 3:13 | TwistedEm |  Příběhy

Přála bych si aby jsi byl upřímným.
Ne, že by jsi nebyl, teda doufám, že většinou jsi. Jde jen o to, že nedokáže být upřímný i virtuláně.
Je to zvláštní, většina lidí má problém opačný, ale my jsme jiní, nejspíš trochu oldschool. Jsme snad staří? Je o něco starší než já, dřív si z našeho nevztahu utahoval, že mezi námi nic nebude (i) kvůli tomu, že jsem mladší (ne, že bych byla nějaká -náctka, to opravdu ne). Vždycky jsem ho přesvědčovala, že věk je jenom číslo, on to v hloubi duše taky věděl. Ale byl moc morální. Nechtěl aby se mezi námi něco stalo. Ale přitom mu ty myšlenky nedávaly spát. Představoval si jaké by to byl dotýkat se mého těla, pevně ho držet v náručí a plnými doušky by si užíval chuť mých rtů. Svlékal by mě očima.
Přesvědčoval se, že nechce, ale ta zvrácenost ho naplňovala neskutečnou vášní, zajiskřila a dočasně ozářila jeho duši. Dala mu naději toho, že v něm ještě něco žije, uvnitř není jen pustota.
Dřív se nebál psaných slov, a proč by taky? Byly to jen písmena pospojovaná do nesmyslných vět. Jen nereálné představy. Bylo to nevinné. Oba tak nesmělí, přitom naše fantazie byly nekonečné. Měli by jsme všechno, stačilo jen převést slova do činů.
Ale se nedařilo, nejspíš to bylo jen takové to rozptýlení, opilecké řeči, sice upřímné, ale neuskutečnitelné.
Člověk pociťuje, že je to všechno po čem touží. Ne vážný vztah, ale vášeň, tvoje dotyky, malou a nebezpečnou hru. Cítí na blízku další cíl, který chce zdolat.
Byli jsme tak patetičtí a naivní, i když už jsme byli dávno dospělí, tak jsme se chovali občas jako děti. Hloupé, zvědavé děti. Věděli jsme toho tak málo, což bylo dosti naplňující. Člověk má pak prostor si toho člověka vybarvit podle sebe, žádné předsudky, zcela čistá mysl.
Fascinovalo mě jak je nedůvěřivý, v dobrém slova smyslu, byla to jedna z věcí, co mě donutila ještě víc bojovat, ukázat mu, že mi může věřit, budování a boj, mrzelo mě, jak nikomu nevěřil, ani svojí rodině. Ale byl díky tomu i dost tajemný. Neskutečně moc jsem si přála zažít ten moment, kdy mi odkryje svojí duši, je to ten moment, kdy vidíš, že už je důvěra postavená, stejně jako když dokončíš domeček z lega.
Mám ráda, když mi lidé věří, hlavně pokud to myslí člověk vážně. Což je přesně ten stav, kdy vás hřeje u srdce, že konečně znáte člověka, který by vás nezradil.
Jenže takhle to nebylo, pořád jsem z tebe cítila nedůvěru. Zapřísáhla jsem se, že to změním. Jestli to stálo hodně práce?
Každý si nejspíš myslí, že ano, což vlastně ani tak není pravda. Bylo to reálné, jen to chtělo umět vytrvat. Hodiny, dny, týdny a měsíce neustálé snahy. Neříkám, že to bylo jednoduché, ale pro člověka, jako jsem já, tak to šlo bez větších problémů. Uvědomovala jsem si, že to chci. Věřila jsem, bojovala a vytrvala jsem. Ale tuhle část bych nazvala spíš přípravou do 'boje'.

Červnový den. První setkání, kde jsme byli konečně sami. Věděli jsme o čem budeme mluvit. Museli jsme si vyjasnit spoustu věcí, tohle přátelské setkání mělo jasný cíl, vyjasnit si kde to vůbec jsme a kde bychom chtěli být. Jen bohužel čím víc se blíží naše setkání, tím víc se bojím, že s tebou o takových věcech nedokážu mluvit.

Netrpělivě vyčkávám na zastávce, kde mě máš vyzvednut, pojedeme k tobě do kanceláře. Cítím se dost nejistá, myslím, že stud bude silnější, takže to bude jen na chvilku, 'Jak se máš a co je nového?', nebude to nic víc. Neodvážíme se, myslím, že už tě za těch cca 10 měsíců znám, nebude tak odvážný, necítí to tak a vlastně je to chlap' Ten nebude chtít mluvit o citech... To je přece jasné! pokud se zeptám já, tak budu zase za nějakou citlivku a bude si myslet, že jsem nějaká cáklá a zamilovaná holka, což není pravda, je tam určitá přitažlivost, ale je to ta jiná, spíš zvířecí.

Zapaluji si cigaretu, potřebuji se uklidnit. Pronásleduje mě strach. Proč se bojím? Nedokážu to vysvětlit, chvilkami zapomínám dýchat, svírá se mi hrudní koš, a nejen to, cítím úzkost. Zhluboka se nadechnu a pomalu inhaluji cigaretový kouř. Musím se začít ovládat! Zavřu oči a opět se zhluboka nadechnu, a pomalu vydechnu. Zase závrať! Snad neomdlím jako včera! Vlastně si ani nedokážu představit jeho reakci... Nejspíš by se hodně bál.
Otevírám pomalu oči, v dálce vidím známý obrys.

Probírali jsme spoutu věcí, hodně jsme řešili moje zdraví. Staral se, bylo na něm i vidět, že se opravdu bál, což mě potěšilo. Ale sakra, občas je tu opravdu trapné ticho, čím jsme tady déle, tím více se naše normální témata k mluvení vyčerpávají, oba se snažíme dostat co nejdál od toho tématu, co jsme přišli probírat. Klasika! Tak už nejspíš pomalu půjdu domů... Hlavně aby se tahle konverzace nestala ještě divnější. V hlavě se snažím najít nějaký vhodný způsob útěku, tak moc jsem se ponořila do mých myšlenek, až jsem nachvilku přestala vnímat.
,,Co?'' vyhrkla jsem.
,,No, že jsem se tě na něco chtěl zeptat.''
,,No, povídej.'' Byla jsem dost napjatá co to bude za otázku.
,,Slíbili jsme si, že si o tom promluvíme.''
,,O čem?'' v tuhle chvíli jsem opravdu nechápala.
,,O nás.''
,,Dobře, jen jsem nečekala, že se o tom budeme doopravdy bavit. Tak mi, prosím, řekni jak to všechno vidíš-''


***POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Lukáš Fangovich Lukáš Fangovich | Web | 19. února 2016 v 10:27 | Reagovat

Zajímavé, opět hezky napsané. Bude ještě pokračovat depresivní pobyt v nemocnici?

2 Anchor Anchor | E-mail | Web | 16. března 2016 v 18:35 | Reagovat

Hej ty člověče, pojď a sepiš to pokračování! :) Radím ti dobře! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama