Dobrá sestra?

11. února 2016 v 10:14 | TwistedEm |  Myšlenky, názory

Je středa večer, a já jsem po krátké době zavítala opět k sestře.
Poslední dobou je to tam fajn, až na ty její citové výlevy.
Sestra je trošku emocionálně nestabilní člověk, vlastně dost.
Ten člověk není spokojený se svým životem, vůbec není vyrovnaná a díky tomu je taková výbušná, dost cholerická a občas zlá.
Byly doby, kdy jsme se vůbec nebavily, doby, kdy jsem jí nemohla vůbec vystát, protože mi vadilo jak arogantně se chová. Ale pak přišel velký moment uvědomění. Sestru mám jen jednu, je to rodina, takže je škoda s ní nevycházet. Hodně mě to žralo, a tak jsem se vykašlala na hrdost a šla za ní.
Myslím, že jsem udělala správnou věc.
Vztahy mezi námi se ohromně zlepšily. Uvědomila jsem si, že její chování se odvíjí od toho, že nikoho nemá, obrazně řečeno, i když má manžela a dceru, tak je psychicky sama. V hlavě má menší blázinec.
Šla jsem to toho taky proto, že jsem jí chtěla pomoct. Sama se v tom všem utápí, chtěla jsem být jejím světlem a chtěla jsem aby se svým životem něco udělala, což je docela vtipné, proto, že jsem skoro o 10 let mladší.
Strašně moc jsem jí chtěla pomoct. Naslouchala jsem jí, hodně jsem jí naslouchala, snažila se jí dávat rady, ale ne vždycky se toho držela.
Prý že jsou ty emocionální výlevy naprosto nekontrolovatelné. Což já z jedné strany chápu, protože jsem byla také emocionálně nestabilním člověkem, hysterka, buď vysmátá a nebo ubrečená, urážlivá a prostě jsem nebyla dobrým člověkem, dokázala jsem být opravdu zlá. Ale změnila jsem se, člověk si říká, že je to nereálné, ale ono je to možné, jen člověk musí hodně chtít a snažit se, v žádném případě nesmí říkat, že to nejde a nebo že nemůže, třeba proto že si sousedova kočka zlomila nohu (vtip).


Věřila jsem, že jí dokážu pomoct stejně, jako jsem z toho pekla pomohla sobě, jenže čím víc se jí snažím pomoci, tak tím víc zjišťuju 2 věci. Prvním je to, že jí nepomůže stejný způsob, který pomohl mně, protože každý člověk je jiný (překvapivě). Hlavně člověk musí sám chtít, pokud si to on sám z hloubi duše nepřeje a neudělá pro to maxumim, tak je to pak těžké. A u sestry mi právě občas přijde, že ona si sice na svůj život stěžuje, ale je hodně pohodlná, a proč by pro to něco dělala.
Nevadí jí, že žijí u tchýně. Tchýně za ně platí, oni vlastně žijí zaradmo. Takže kdo by nechtěl? Ale přitom se pořád řeší, jak nejsou peníze. To jsou věci, které mě docela dost zaráží.
Každopádně druhou věcí je to, že jsem si začala uvědomovat, že ani nevím co jsem udělala, že jsem se tak změnila a od všeho se odpoutala, stala se volnou, spálila jsem za sebou mosty.

Řekla bych, že ona se snaží řešit problémy alkoholem. Vždy když k ní přijdu, tak to z ní táhne. Je mi to vážně líto a o to větší důvod byl jí pomoci.

Jenže pak je tady věc, která se mnou docela hnula.
Jednoho večera, kdy se sestra opět utápěla v depresích a tvrdém alkoholu. Kdy zase seděla na zemi a uvědomovala si, jak tohle není ten život, který chtěla, mi řekla jednu věc. Zatím co já držela její ruku a snažila jsem se tu pro ní být, utírala slzy a snažila se jí rozveselit, tak mi řekla jednu věc, na kterou asi v životě nezapomenu, na to se snad ani zapomenout nedá. Bylo to její tajemství, které mi nikdy nechtěla říct, ale vzhledem k její alkoholové euforii a mému dobrému jednání s lidmi (možná trochu manipulace) mi to řekla.
,,Víš, když jsi se narodila, tak jsem tě strašně nenáviděla, pár dní po tom, co jsi s mámou přijela z nemocnice, tak..'' nachvilku se odmlčela, a po pár sekundách a nabrání odvahy pokračovala dál: ,,tak jsme byli s rodiči na procházce a zastavili jsme se u jedné velké propasti... Já jsem tě držela v náručí... Promiň. Já jsem tě tam chtěla hodit. Už jsem se k tomu srázu blížila a pomalu natahovala ruce...''
Potřebovala jsem chvilku abych to rozdýchala. Vlastně jsem nevěděla jak se mám zachovat a co si mám myslet, nejspíš bych měla být naštvaná, hodně naštvaná, zklamaná a všechno, ale vzhledem k mému dětství s ní, tak jsem byla už vycvičená. Hodně dobře si pamatuji na moment, kdy mi (nejspíš z nudy) řekla, že nejsem mámy dítě. Že jsem někoho úplně cizího, že jsem adoptovaná. Možná se to někomu může zdát jako maličkost, ale pro devítiletou slečnu, tak to byla docela tvrdá rána. Já ještě jako citlivý člověk, no prostě to bylo hrozné. Tuhle věc taky nikdy nezapomenu.
Věčná šikana, morální ponižování, fyzické tresty. Nebylo to lehké a rozhodně ne přijemné, ale ve své podstatě jsem za to ráda, protože to ze mě udělalo silného člověka. Tak nějak mě 'vytrénovala'. Já jsem ráda za to, jaká jsem. A tohle mi nejspíš taky pomohlo.

Pořád mám pocit, že jsem měla zareagovat tak, že jsem měla okamžitě odejít, nejspíš se naštvat.
Ale proč? Je to minulost a nic na tom co se (ne)stalo nezměním. Tak proč se urážet a nebavit se s vlastní rodinou.

Člověk by se měl naučit odpouštět. I když ho lidé neustále zrazují. Protože to je pak jejich hloupost, že se nechovají dobře k dobru. To oni by se měli stydět za to, jak se chovají.
Zase na druhou stranu pozor na to, když vás někdo využívá.

Já sestře odpustila, jsem člověk velice empatický, takže jsem jí nechtěla ještě víc ubližovat, ba naopak, snažím se jí být ještě větší oporou.

Když si člověk uvědomí, že na ublížení se nemusí reagovat 'vrácením to zpátky', ale že to jde i po jiném, je nepopsatelně super. Člověk udelá dobrou věc a uvědomí si, že už je morálně vyspělý. Což je vlastně taky taková výhra. Aspoň pro mě jo, protože vím, že rostu. Což je pro mě dost důležité. Jsem na to hrdá.

Vždycky jsem chtěla být dobrým člověkem a lidem pomáhat, a tohle je takový začátek.
Nevím, jak přesně jí pomůžu, jaká cesta je pro ní, ale budu se jí zkusit ukázat, jak najít sebe. Udělám maximum. A pevně doufám že jí to pomůže a v jejím nitru zavládne harmonie a duševní spása. A celkově lepší život, jak její, tak i její rodiny.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hrobárová Dcéra Hrobárová Dcéra | Web | 11. února 2016 v 15:56 | Reagovat

Nič na svete nie je tak vážne aby sa nad tým nedalo zasmiať.

Dobrovoľne sa vrhnúť na takúto odvážnu vec si žiada poklonu. V takýchto veciach som ako tank v predajni s porcelánom. Nie, žeby som nebola empatická ale to, čo funguje na mňa je extrémne. K sebe som hrubá a drsná, lebo viem, že takto to funguje. Len keď mám pomáhať niekomu, tak je to ako navliekať miniatúrne korálky so zmrznutými prstami :D

Takže držím palce aby si bola úspešná :)

2 twistedem twistedem | Web | 11. února 2016 v 16:44 | Reagovat

[1]: No, nemůžu říct, že jsem nejjemnější. Hlavně říkám věci přímo. Snad to pomůže a děkuji. :-)

3 Hrobárová Dcéra Hrobárová Dcéra | Web | 11. února 2016 v 16:51 | Reagovat

Úprimnosť má obrovskú výhodu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama