Únor 2016

Zakázaný muž

17. února 2016 v 3:13 | TwistedEm |  Příběhy

Přála bych si aby jsi byl upřímným.
Ne, že by jsi nebyl, teda doufám, že většinou jsi. Jde jen o to, že nedokáže být upřímný i virtuláně.
Je to zvláštní, většina lidí má problém opačný, ale my jsme jiní, nejspíš trochu oldschool. Jsme snad staří? Je o něco starší než já, dřív si z našeho nevztahu utahoval, že mezi námi nic nebude (i) kvůli tomu, že jsem mladší (ne, že bych byla nějaká -náctka, to opravdu ne). Vždycky jsem ho přesvědčovala, že věk je jenom číslo, on to v hloubi duše taky věděl. Ale byl moc morální. Nechtěl aby se mezi námi něco stalo. Ale přitom mu ty myšlenky nedávaly spát. Představoval si jaké by to byl dotýkat se mého těla, pevně ho držet v náručí a plnými doušky by si užíval chuť mých rtů. Svlékal by mě očima.
Přesvědčoval se, že nechce, ale ta zvrácenost ho naplňovala neskutečnou vášní, zajiskřila a dočasně ozářila jeho duši. Dala mu naději toho, že v něm ještě něco žije, uvnitř není jen pustota.
Dřív se nebál psaných slov, a proč by taky? Byly to jen písmena pospojovaná do nesmyslných vět. Jen nereálné představy. Bylo to nevinné. Oba tak nesmělí, přitom naše fantazie byly nekonečné. Měli by jsme všechno, stačilo jen převést slova do činů.
Ale se nedařilo, nejspíš to bylo jen takové to rozptýlení, opilecké řeči, sice upřímné, ale neuskutečnitelné.
Člověk pociťuje, že je to všechno po čem touží. Ne vážný vztah, ale vášeň, tvoje dotyky, malou a nebezpečnou hru. Cítí na blízku další cíl, který chce zdolat.
Byli jsme tak patetičtí a naivní, i když už jsme byli dávno dospělí, tak jsme se chovali občas jako děti. Hloupé, zvědavé děti. Věděli jsme toho tak málo, což bylo dosti naplňující. Člověk má pak prostor si toho člověka vybarvit podle sebe, žádné předsudky, zcela čistá mysl.
Fascinovalo mě jak je nedůvěřivý, v dobrém slova smyslu, byla to jedna z věcí, co mě donutila ještě víc bojovat, ukázat mu, že mi může věřit, budování a boj, mrzelo mě, jak nikomu nevěřil, ani svojí rodině. Ale byl díky tomu i dost tajemný. Neskutečně moc jsem si přála zažít ten moment, kdy mi odkryje svojí duši, je to ten moment, kdy vidíš, že už je důvěra postavená, stejně jako když dokončíš domeček z lega.
Mám ráda, když mi lidé věří, hlavně pokud to myslí člověk vážně. Což je přesně ten stav, kdy vás hřeje u srdce, že konečně znáte člověka, který by vás nezradil.
Jenže takhle to nebylo, pořád jsem z tebe cítila nedůvěru. Zapřísáhla jsem se, že to změním. Jestli to stálo hodně práce?
Každý si nejspíš myslí, že ano, což vlastně ani tak není pravda. Bylo to reálné, jen to chtělo umět vytrvat. Hodiny, dny, týdny a měsíce neustálé snahy. Neříkám, že to bylo jednoduché, ale pro člověka, jako jsem já, tak to šlo bez větších problémů. Uvědomovala jsem si, že to chci. Věřila jsem, bojovala a vytrvala jsem. Ale tuhle část bych nazvala spíš přípravou do 'boje'.

Červnový den. První setkání, kde jsme byli konečně sami. Věděli jsme o čem budeme mluvit. Museli jsme si vyjasnit spoustu věcí, tohle přátelské setkání mělo jasný cíl, vyjasnit si kde to vůbec jsme a kde bychom chtěli být. Jen bohužel čím víc se blíží naše setkání, tím víc se bojím, že s tebou o takových věcech nedokážu mluvit.

Netrpělivě vyčkávám na zastávce, kde mě máš vyzvednut, pojedeme k tobě do kanceláře. Cítím se dost nejistá, myslím, že stud bude silnější, takže to bude jen na chvilku, 'Jak se máš a co je nového?', nebude to nic víc. Neodvážíme se, myslím, že už tě za těch cca 10 měsíců znám, nebude tak odvážný, necítí to tak a vlastně je to chlap' Ten nebude chtít mluvit o citech... To je přece jasné! pokud se zeptám já, tak budu zase za nějakou citlivku a bude si myslet, že jsem nějaká cáklá a zamilovaná holka, což není pravda, je tam určitá přitažlivost, ale je to ta jiná, spíš zvířecí.

Zapaluji si cigaretu, potřebuji se uklidnit. Pronásleduje mě strach. Proč se bojím? Nedokážu to vysvětlit, chvilkami zapomínám dýchat, svírá se mi hrudní koš, a nejen to, cítím úzkost. Zhluboka se nadechnu a pomalu inhaluji cigaretový kouř. Musím se začít ovládat! Zavřu oči a opět se zhluboka nadechnu, a pomalu vydechnu. Zase závrať! Snad neomdlím jako včera! Vlastně si ani nedokážu představit jeho reakci... Nejspíš by se hodně bál.
Otevírám pomalu oči, v dálce vidím známý obrys.

Probírali jsme spoutu věcí, hodně jsme řešili moje zdraví. Staral se, bylo na něm i vidět, že se opravdu bál, což mě potěšilo. Ale sakra, občas je tu opravdu trapné ticho, čím jsme tady déle, tím více se naše normální témata k mluvení vyčerpávají, oba se snažíme dostat co nejdál od toho tématu, co jsme přišli probírat. Klasika! Tak už nejspíš pomalu půjdu domů... Hlavně aby se tahle konverzace nestala ještě divnější. V hlavě se snažím najít nějaký vhodný způsob útěku, tak moc jsem se ponořila do mých myšlenek, až jsem nachvilku přestala vnímat.
,,Co?'' vyhrkla jsem.
,,No, že jsem se tě na něco chtěl zeptat.''
,,No, povídej.'' Byla jsem dost napjatá co to bude za otázku.
,,Slíbili jsme si, že si o tom promluvíme.''
,,O čem?'' v tuhle chvíli jsem opravdu nechápala.
,,O nás.''
,,Dobře, jen jsem nečekala, že se o tom budeme doopravdy bavit. Tak mi, prosím, řekni jak to všechno vidíš-''


***POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.***

Dobrá sestra?

11. února 2016 v 10:14 | TwistedEm |  Myšlenky, názory

Je středa večer, a já jsem po krátké době zavítala opět k sestře.
Poslední dobou je to tam fajn, až na ty její citové výlevy.
Sestra je trošku emocionálně nestabilní člověk, vlastně dost.
Ten člověk není spokojený se svým životem, vůbec není vyrovnaná a díky tomu je taková výbušná, dost cholerická a občas zlá.
Byly doby, kdy jsme se vůbec nebavily, doby, kdy jsem jí nemohla vůbec vystát, protože mi vadilo jak arogantně se chová. Ale pak přišel velký moment uvědomění. Sestru mám jen jednu, je to rodina, takže je škoda s ní nevycházet. Hodně mě to žralo, a tak jsem se vykašlala na hrdost a šla za ní.
Myslím, že jsem udělala správnou věc.
Vztahy mezi námi se ohromně zlepšily. Uvědomila jsem si, že její chování se odvíjí od toho, že nikoho nemá, obrazně řečeno, i když má manžela a dceru, tak je psychicky sama. V hlavě má menší blázinec.
Šla jsem to toho taky proto, že jsem jí chtěla pomoct. Sama se v tom všem utápí, chtěla jsem být jejím světlem a chtěla jsem aby se svým životem něco udělala, což je docela vtipné, proto, že jsem skoro o 10 let mladší.
Strašně moc jsem jí chtěla pomoct. Naslouchala jsem jí, hodně jsem jí naslouchala, snažila se jí dávat rady, ale ne vždycky se toho držela.
Prý že jsou ty emocionální výlevy naprosto nekontrolovatelné. Což já z jedné strany chápu, protože jsem byla také emocionálně nestabilním člověkem, hysterka, buď vysmátá a nebo ubrečená, urážlivá a prostě jsem nebyla dobrým člověkem, dokázala jsem být opravdu zlá. Ale změnila jsem se, člověk si říká, že je to nereálné, ale ono je to možné, jen člověk musí hodně chtít a snažit se, v žádném případě nesmí říkat, že to nejde a nebo že nemůže, třeba proto že si sousedova kočka zlomila nohu (vtip).


Věřila jsem, že jí dokážu pomoct stejně, jako jsem z toho pekla pomohla sobě, jenže čím víc se jí snažím pomoci, tak tím víc zjišťuju 2 věci. Prvním je to, že jí nepomůže stejný způsob, který pomohl mně, protože každý člověk je jiný (překvapivě). Hlavně člověk musí sám chtít, pokud si to on sám z hloubi duše nepřeje a neudělá pro to maxumim, tak je to pak těžké. A u sestry mi právě občas přijde, že ona si sice na svůj život stěžuje, ale je hodně pohodlná, a proč by pro to něco dělala.
Nevadí jí, že žijí u tchýně. Tchýně za ně platí, oni vlastně žijí zaradmo. Takže kdo by nechtěl? Ale přitom se pořád řeší, jak nejsou peníze. To jsou věci, které mě docela dost zaráží.
Každopádně druhou věcí je to, že jsem si začala uvědomovat, že ani nevím co jsem udělala, že jsem se tak změnila a od všeho se odpoutala, stala se volnou, spálila jsem za sebou mosty.

Řekla bych, že ona se snaží řešit problémy alkoholem. Vždy když k ní přijdu, tak to z ní táhne. Je mi to vážně líto a o to větší důvod byl jí pomoci.

Jenže pak je tady věc, která se mnou docela hnula.
Jednoho večera, kdy se sestra opět utápěla v depresích a tvrdém alkoholu. Kdy zase seděla na zemi a uvědomovala si, jak tohle není ten život, který chtěla, mi řekla jednu věc. Zatím co já držela její ruku a snažila jsem se tu pro ní být, utírala slzy a snažila se jí rozveselit, tak mi řekla jednu věc, na kterou asi v životě nezapomenu, na to se snad ani zapomenout nedá. Bylo to její tajemství, které mi nikdy nechtěla říct, ale vzhledem k její alkoholové euforii a mému dobrému jednání s lidmi (možná trochu manipulace) mi to řekla.
,,Víš, když jsi se narodila, tak jsem tě strašně nenáviděla, pár dní po tom, co jsi s mámou přijela z nemocnice, tak..'' nachvilku se odmlčela, a po pár sekundách a nabrání odvahy pokračovala dál: ,,tak jsme byli s rodiči na procházce a zastavili jsme se u jedné velké propasti... Já jsem tě držela v náručí... Promiň. Já jsem tě tam chtěla hodit. Už jsem se k tomu srázu blížila a pomalu natahovala ruce...''
Potřebovala jsem chvilku abych to rozdýchala. Vlastně jsem nevěděla jak se mám zachovat a co si mám myslet, nejspíš bych měla být naštvaná, hodně naštvaná, zklamaná a všechno, ale vzhledem k mému dětství s ní, tak jsem byla už vycvičená. Hodně dobře si pamatuji na moment, kdy mi (nejspíš z nudy) řekla, že nejsem mámy dítě. Že jsem někoho úplně cizího, že jsem adoptovaná. Možná se to někomu může zdát jako maličkost, ale pro devítiletou slečnu, tak to byla docela tvrdá rána. Já ještě jako citlivý člověk, no prostě to bylo hrozné. Tuhle věc taky nikdy nezapomenu.
Věčná šikana, morální ponižování, fyzické tresty. Nebylo to lehké a rozhodně ne přijemné, ale ve své podstatě jsem za to ráda, protože to ze mě udělalo silného člověka. Tak nějak mě 'vytrénovala'. Já jsem ráda za to, jaká jsem. A tohle mi nejspíš taky pomohlo.

Pořád mám pocit, že jsem měla zareagovat tak, že jsem měla okamžitě odejít, nejspíš se naštvat.
Ale proč? Je to minulost a nic na tom co se (ne)stalo nezměním. Tak proč se urážet a nebavit se s vlastní rodinou.

Člověk by se měl naučit odpouštět. I když ho lidé neustále zrazují. Protože to je pak jejich hloupost, že se nechovají dobře k dobru. To oni by se měli stydět za to, jak se chovají.
Zase na druhou stranu pozor na to, když vás někdo využívá.

Já sestře odpustila, jsem člověk velice empatický, takže jsem jí nechtěla ještě víc ubližovat, ba naopak, snažím se jí být ještě větší oporou.

Když si člověk uvědomí, že na ublížení se nemusí reagovat 'vrácením to zpátky', ale že to jde i po jiném, je nepopsatelně super. Člověk udelá dobrou věc a uvědomí si, že už je morálně vyspělý. Což je vlastně taky taková výhra. Aspoň pro mě jo, protože vím, že rostu. Což je pro mě dost důležité. Jsem na to hrdá.

Vždycky jsem chtěla být dobrým člověkem a lidem pomáhat, a tohle je takový začátek.
Nevím, jak přesně jí pomůžu, jaká cesta je pro ní, ale budu se jí zkusit ukázat, jak najít sebe. Udělám maximum. A pevně doufám že jí to pomůže a v jejím nitru zavládne harmonie a duševní spása. A celkově lepší život, jak její, tak i její rodiny.

Citová impotence

10. února 2016 v 9:41 | TwistedEm |  Myšlenky, názory
V dobách minulých jesm byla velmi emocionálně založený člověk, dokonce občas až přespříliš.
Až do jednoho momentu, momentu, kdy jsem jsem ztratila práci, vztah, úmrtí v rodině a ve škole jsem na tom byla opravdu tragicky, protože jsem to prostě nějak nezvládla, a to i přes to, že si o sobě myslím, že jsem docela chytrý člověk.

Všechno se sypalo jako domeček z karet, a já jsem si připadala, jako když na to všechno jenom koukám a nemůžu tomu nijak zabránit.

Cítila jsem se být k ničemu. Úplně zbytečná. Často mě přepadaly různé nápady, nebyly to dobré nápady. A co kdybych popošla o pár metrů dál a mě by srazilo auto? Nebo bych skočila z okna. To rozhodně nebylo fajn, jako bych se psychicky rozkládala, a bylo mi všechno jedno.
Nepomáhalo mi ani to, že si mě jeho současná přítelkyně chtěla přidat na Facebooku, což jsem samozřejmě nepotvrdila, ale přidala si mě na Snapchatu a denně mě zásobovala novou várkou jejich 'štěstí'.

Vlastně tehdy jsem ještě cítila. Cítila jsem utrpení, a tenhle stav trval necelé 2 roky.
Slaboch. Byla jsem slaboch.

Jenže pak najednou nic. Prázdno.

Jedinou osobou, ke které jsem chovala city, byla maximálně moje máma. Ale ostatní? Ani za nic, a to i když jsem chtěla, tak moc jsem chtěla něco zase cítit. Zapomněla jsem jak, a v momentě, kdy jsem si říkala, že by bylo fajn začít zase cítit, tak jako by mi osud dával tajná znamení ať to nedělám, a já ho uposlechla.

Bezcitná mrcha. Jo, tak tohle přirovnání sedí.

Jasně, že mi to všechno částečně chybělo, objetí, láska, vlídná slova. Vytvářet zážitky. Ale naštěstí jsem měla tenhle krizový den tak jednou v měsíci. Pak jsem se zase uklidnila a šla dál a zapomněla na tenhle trash.
Protože už nejsem tak citově založená, spíš racionální, tak to není těžké pochopit. Je to jednoduchá matematika. Jako 1 + 1 = 2, tak stejně to je i u vztahů. Vztahy, tak je to dočasně krásné, ale pak je to jen spoutanost, totální nesvoboda, která je doprovázena bolestí, občas i nekontrolovatelnou žárlivostí.

K čemu je vlastně dobrá láska? Každá láska přece jednou skončí a už je jedno jestli rozchodem a nebo smrtí. Vždycky.

Lidi se stejně jen pořád podvádějí, není to žádná jistota. A já jsem na sobě tak dlouho nepracovala proto, aby přišel někdo, kdo by mě leda tak vykolejil.
Na to nemám čas a ani chuť.
Musím pracovat na sobě, na své budoucnosti. Láska by mě jenom brzdila.

Už dlouho jsem byla stále toho stejného názoru na lásku, vlastně ho mám i teď, ale přišlo něco, co to změnilo....

Ta odjinud/cizinci

7. února 2016 v 10:21 | TwistedEm |  Myšlenky, názory

Hodně často se setkávím s lidmi, kterým přijde jako by nikam nepatřili.
Jsou to lidé, kteří se ještě nenašli. I když po celý svůj dosavadní život žijí na jednom a tom samém místě, stákají se většinou s těmi samými lidmi, neříkám, že si nerozšiřují svoje okruhy známých, to ano, jinak to ani není možné (vzhledem k tomu, kolik za den potkáme lidí.
Každopádně je to jejich vnitřní pocit, nejspíš pocit částečné pustoty, nejspíš čekají, že jim jejich smysl života padne přímo do klína.
Tahle myšlenka ode mě není úplně adekvátní vůči takovým lidem, vlastně bych je ani neměla řešit, ale jsou věci, na které jsem chtěla poukázat...
Neříkám, že to takoví lidé mají lehké, každý má ty svoje problémy, nicméně mě dost irituje to, když někdo řekne, že nikam nepatří, ale přitom se třeba ani nesnaží, nebo alespoň ne dostatečně.
Pak je tady druhý typ lidí, mezi ně se řadím i já.
Jsou to lidé, kteří se někde narodili a poté na tom místě nějakou dobu žili, ale nyní/později žijí úplně jinde. A teď nemluvím o jiném městě, ale státu.
Vlastně je to docela těžké, teprve tehdy má člověk pocit, že nikam nepatří. Je to tak trochu začarovaný kruh. Hned vysvětlím proč.
Začnu přítomností, lidi, které potkávám, tak mě berou jako cizinku, jako že sem nepatřím. Jsou i tací, většinou opravdu velcí vlastenci, kteří přirovnávají přistěhovalce k nějakým vetřelcům.
Pak je tady ta druhá strana, když naopak přijedu na návštěvu do mé rodné země, tak je to vlastně úplně stejně, ale opačně. Lidi mě neberou tak, že tam patřím, protože jsem se tam narodila, ale berou mě jako Češku, taky jako cizinku a ne jim vlastní.

Je to na hlavu, ale bohužel to tak funguje.
Tak nějak je to, když člověk opravdu nikam nepatří (nebo alespoň pokud to budu brát podle nározů lidí). Každopádně když tě lidi nepřijmou ani tam ani tam, tak to není nejlehčí, ale zase na druhou stranu to není nejhorší věc na světě, na světě je xxx dalších horších věcí, a pokud je na tom někdo z vás stejně jako já, tak na všechny kašlete! Lidé jsou hloupí, hlavní je udržovat vnitřní pohodu a pak bude všechno super, a nebude vás to trápit.

Co s tím taky souvisí, tak je to, že se taky stává to, že to, jak se vidíte vy sami, tak vás vidí i ostatní... Budete si mysleto sobě, že jste divní? Tak pravděpodobně budete i pro ostatní. Vlastně je to tak trochu zrcadlo. Je to tak i s vnitřními pocity. Nemáš se rád/a? Tak jak tě může mít někdo doopravdy rád (teď nemluvím o rodině). Nevážíš si sebe? Jak si tě pak někdo může doopravdy - upřímně vážit?

Všechno je to o tobě.

Člověk by měl vždycky začínat u sebe.

Ty jsi základ. Všechno ostatní je jen doplňující materiál.
A rozhodně není třeba dávat na názor druhých, je to tvůj život, ty jediný si musíš stanovovat svoje cíle a cesty. Ostatní ber jako zdroj doplňujících teoretických zkušeností. Vem v potaz jejich názory, ale měj vlastní hlavu, a už vůbec nedávej na názor těch, kteří mluví za tvými zády.

Ten článek se zase vyvinul trochu jinam, než jsem plánovala, ale snad vám to bude dávat nějaký smysl.

Ještě chci dodat jednu věc, a to je to, že mě také docela štve názor některých lidí na to, když tu pracují cizinci, a hlavně že jim údajně berou práci, což je docela úsměvné, protože ti lidé, co jsem přišli, tak dost často ani neumí místní řeč vlastně většinou ani nemají žádné větší známosti, ale nějakým zvláštním způsobem dostali práci. Myslím, že je to dost k zamyšlení...

Doufám v to, že to někdo má stejně jako já.