Depresivní pobyt v nemocnici 3.

23. ledna 2016 v 9:19 | TwistedEm |  Depresivní pobyt v nemocnici

Zvedla jsem se z pohodlného křesla a snažila se udržet na jedné noze, zatím co jsem si brala berle.
Sakra! Už abych si na ně zvykla!

Rychlý pohyb při zvedání se nebyl ten nejlepší nápad, a tak jsem se trochu zakolébala a ztratila rovnováhu. Došlápla jsem na pravou nohu.
Au! Sakra, sakra! Pocit, jako bych šlápla na čerstvě nabroušený špičatý nůž. Naštěstí žádné nože, jen jako by se mi potrhaly čerstvé stehy.

Do očí se mi vhrkly slzy bolesti. A volným pádem jsem směřovala zpět do křesla.
Tak to se mi fakt povedlo! Ach jo, proč jsem tak strašně nemotorná! No nic, jdeme na pokus č. 2, který už byl naštěstí úspěšný.

'Pevně' stojím opřená do berlí a vydávám se nemocniční chodbou k východu.
Po cestě přemýšlím, jestli mám vůbec povoleno trajdat někde venku, ale neslyšela jsem nic o 'klidovém režimu', tak snad ne, nebo že by to mělo být automatické? Potichu se pro sebe směju, protože i tak bych to porušila, a šla bych za tou osobou, která tam na mě čeká. Vlastně bych kvůli němu udělala cokoliv.
Vzápětí mě popadnou trochu depresivní myšlenky, že ta osoba už není taková, jako dřív, už není plna čisté lásky, upřímnosti, nevinnosti. Vlastně je to jako začátek konce. Už to není ten vtah nabíjející energií, ale takový, co tě vysaje do poslední kapičky. A nenechá nic...
Ale proč vůbec takový vztah máme? Proč si o tom nepromluvíme, nezměníme? Tak moc jsem to chtěla napravit, dát do starých kolejí, ale bez důvěry je to jako boj s větrnými mlýny a Sisyfovská práce. Ale on už tenhle boj vzdal.
Ach ta 'dětská' naivita. Snaha slepit něco, co už je dávno zlomené na tisíc kousků.
Má to ještě vůbec nějaký smysl? Už toho mám občas plné zuby, ale zase je to jediné, na co myslím. Nemůžu žít ani s ním, ani bez něj.
Hloupá, proč jsem tak hloupá.
Odlepím oči od země, zvednu hlavu a dáli zahlédnu povědomou siluetu, je to on. Ihned nastupuje pocit úlevy. Konečně, a snažím se zrychlit.

V hlavě mám tak tisíc představ, jak by se teď mohl třeba rozběhnout radostí, že mě konečně vidí, nebo že třeba vezme kytku, nebo tak. No, asi jsem moc majetnická. Každopádně vůbec nezrychlil, pomalu se pídí svým tempem a nevidím žádný záblesk radosti.

,,Ahoj miláčku, tak co? Jak ti je?.''
,,Ahoooj.'' a vzápětí následovalo dlouhé pevné objetí, taková objetí mám nejraději. Je to ten typ objetí, ve kterém se člověk cítí neuvěřitelně bezpečně.
A pak ty jeho rty. Jeho plné horké rty. Ani za dva a půl roku jsem se jich nestačila nabažit.
,,Pojď, sedneme si sem na lavičku, ať se ti nic nestane.''
,,Chyběl jsi mi. Jsem tak ráda, že jsi za mnou přijel.''
Vzal mě za ramena a přitiskl mi rty na čelo a pohladil po vlasech.
Prosím, ať tahle chvíle nekončí.

Nikdy.


***POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hrobárová Dcéra Hrobárová Dcéra | Web | 24. ledna 2016 v 17:12 | Reagovat

Možno tie vzťahy nechávame skončiť, lebo niekde hlboko v podvedomí vieme, že by to aj tak nefungovalo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama