Depresivní pobyt v nemocnici 1.

20. ledna 2016 v 23:28 | TwistedEm |  Depresivní pobyt v nemocnici

Bylo pár týdnů před mými narozeninami, a mě po jednom menším chirurgickém zákroku (operaci nohy) čekala ještě jedna prohlídka, kde mě nepotěšili a poslali mě do nemocnice se slepým střevem.
,,Dobře, dobře, tak já se tam stavím příští pondělí.''
Doktor se na mě vykuleně podíval.
,,To snad nemyslíte vážně, vy musíte do nemocnice dneska!''
Sakra! Pomyslela jsem si, jako by mi teď nestačily ty proklaté berle, a budu muset ještě do nemocnice.

V nemocnici mě prohlédli a ihned 'ubytovali', zakázali mi cokoliv jíst. Fakt super. Tak jsem volala mamce co a jak a přitom čekala než si pro mě přijde sestřička a odvede do 'mého' pokoje.
,,Čau mami, tak jsem po té operaci ale poslali mě ještě do nemocnice na vyšetření, a tady mi řekli, že u nich zůstanu kvůli slepáku''
,,Cože?! To snad ne, tak snad to všechno projde dobře, jsem teď v práci, končím v šest, tak ti pak přivezu věci, co všechno ti mám vzít?''
No super, je teprve 12 hodin, tak nevím, co budu takovou dobu dělat.
,,Kartáček, pastu, spodní prádlo, pyžamo, vezmi mi nějakou knížku...'' začala jsem vyjmenovávat. ,,Musím končit, už je tu sestřička, ahoj.''

Čím blíže jsme byli k pokoji, tím více se ve mně začalo všechno svírat. Ten typický nemocniční zápach, depresivní pocit, že kolem se nachází lidé, kteří mohou každou chvíli umřít.
Pitomá nemocnice, nesnáším to prostředí, už abych se odtud dostala.

Pokoj 24, můj nový, dočasný, domov. Trojlůžkový pokoj, na jedné posteli nějaká stará babička, která vypadala jako by měla každou chvíli umřít a na druhé holohlavá paní, nejspíš s rakovinou.
Zamrazilo mě na zádech, nemocnice je jedno z míst, kde je smrt opravdu blízko.
Z mých depresivních úvah mě vytrhla sestřička, která mi začala vysvětlovat co a jak.
,,Mohla bych prosím dostat něčeho napít?'' zeptala jsem se.
,,Ne, máte zakázáno jak jídlo tak i pití, do té doby než bude operace, za chvilku vás napojíme na kapačku'' super, moje premiéra... Co budu sakra dělat?! To tady umřu hlady a žízní.


Za několik minut přišla sestřička, která po mně chtěla podepsat formulář, že se o mě mohou starat i studentky zdejší střední školy, přišla jsem si jako pokusný králík, ale což, podepsala jsem se.
Vzápětí mi začala zkoumat žíly na ruce, kam mi může zavést jehlu. ,,Hmm, tady ne, tady taky ne, no.. tak snad to tahle vydrží.''
,,Au!''
,,Pardon, nemůžu se pořádně trefit, máte hodně úzké žíly. Zkusím to ještě jednou.''
Hmm, super, hlavně ať už je to za mnou. Pomyslela jsem si.
,,No, tak snad to tady bude držet, ale asi bude muset, moc jiných míst, kam by se to dalo dát nám nezbylo.''Zasmála se.
Mě to teda jako vtip nepřijde; ,,Hmmm, snad jo.''
Rozloučila se a odešla, konečně, už jsem se pomalu začala cítit jako sítko.

Normálně bych byla příjemnější a milejší, ale byla jsem hodně rozmrzelá a to z jednoho prostého důvodu. Bylo to kvůli němu.
Už je půl jedné a on věděl, že mám od 9 tu operaci a stále nic. Přišlo mi to tak líto, možná se to může zdát někomu jako hloupost, ale opravdu mě to mrzelo, vždyť už jsem s tím člověkem skoro dva a půl roku. No nic, zkusím ještě počkat jestli se mi ozve.

Jedna hodina - nic, dvě hodiny - nic, tři hodiny - stále nic. Zmocňoval se mě čím dál tím větší smutek.
Kašlu na to, zavolám já!
,,Jé, ahoj lásko, zrovna jsem ti chtěl volat, tak jak ti to všechno dopadlo?''
To určitě, vsadím se, že kdybych nezavolala, tak bych se nedočkala... ,,Ahoj, no, vcelku dobrý, jen jsem teď v nemocnici, a pár dní tu zůstanu, nejspíš mě budou operovat... Nedávají mi najíst ani napít, vlastně je mi tu hrozně. Nechci tady být.'' Vhrkly se mi slzy do očí, snažila jsem se je potlačit, k tomu ale začal ten pocit jak když tě dáví knedlík v krku.
,,To je mi tak moc líto.''
,,Jo, mně taky...'' Opravdu jsem čekala, že mi řekne že za mnou hned vyráží, ale nevypadalo to tak. ,,Přijedeš mě za mnou?''
,,No, miláčku, já mám dneska jet za kámošema do Mělníka. Slíbil jsem to.''
,,Aha, a zítra?''
,,Budu tam celý víkend.''
Dávení knedlíkem v krku se zvětšovalo a zvětšoval a já byla na pokraji pláče. ,,Aha, to je škoda no, myslela jsem, že pro tebe znamenám víc, neřekla bych nic kdyby jsem byla doma zdravá, nebo po té plánované operaci, ale takhle... To vážně nechápu.''
,,Promiň. Zkusím to ještě nějak vymyslet. Dej mi chvilku, pak ti zavolám-''
,,Měj se, pa.''
,,Miluju tě, ahoj.''
,,Já tebe.''

Bohužel jsem věděla, že ti kámoši jsou ve skutečnosti kamarádky, a ty kamarádky jsou holky, které ho v minulosti svedly.

***POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ***
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hrobárová Dcéra Hrobárová Dcéra | Web | 20. ledna 2016 v 23:39 | Reagovat

Zaškrtiť takého chlapa... teda bačkoru

2 twistedem twistedem | E-mail | Web | 21. ledna 2016 v 0:06 | Reagovat

[1]: Ano, naštěstí je to jenom začátek konce.))

3 Hrobárová Dcéra Hrobárová Dcéra | Web | 21. ledna 2016 v 21:57 | Reagovat

Aj to sa stáva....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama