Leden 2016

Podvod ?

31. ledna 2016 v 20:46 | TwistedEm |  Myšlenky, názory

Všechna ta tajemství jsou pro mě hodně ubíjející. Ale každý máme svá tajemství, některá tajemství sdílíme s ostatními, ale je hodně takových, které můžeme sdílet jen sami se sebou.

A zase je to tady, chci napsat konkrétní článek na moje tajemství, ale radši zase píšu něco obecného, protože se vastně bojím odhalit ta tajemství. A to i přes to, že to byl smysl založení tohoto celého anonymního blogu.
Nejspíš to bude proto, že internet nebývá vždycky tak úplně spolehlivým a kdyby se tajemství dostala do rukou mých známých, tak by to vůbec nedopadlo dobře, ale hlavně by to mohlo ublížit určitým lidem, hodně ubížit.
Znáte to.. Co oči nevidí, to srdce nebolí. A z vlastních zkušeností vím, že je občas lepší nevědět.

Když se to překlopí do vztahu, tak je to vždycky tak. Může se stát, že jeden z těch dvou 'uklouzne' a prostě udělá něco, co se v dnešní společnosti nebere tak dobře, mám na mysli podvod.
Stejně to bylo i v mé situaci, dokud mi to tajil a já to nevěděla, tak bylo všechno super, ne že bychom se nikdy nehádali, vlastně to ani nebyly hádky, ale spíš výměny názorů a urážení se, které za chvíli stejně pominulo. Nebo způsob jednání v afektu.
Dokud jsem to nevěděla, tak bylo dobře, ale jelikož jsem žena, hodně všímavá žena, tak jsem to prostě zaregistrovala, tu nepatrnou změnu v chování (předpokládám, že to bylo chvilku po tom, co se stalo), ale po určité dbě, většinou to bylo pár dní, tak se chování vrátilo zase k normálu.
Člověk tuší, ale snaží se uklidnit a hlavně se snaží potlačit ten šílený pocit žárlivosti. Snaží se nebýt paranoidním,chce odolat nátlaku toho druhého - temného Já. Což je hodně těžký boj, když má člověk rozdvojenou osobnost a ta jedna je dobrá a druhá naopak. Tu dobrou je mnohem těžší udžet u 'vlády', ale zase z toho má člověk dobrý pocit.
Nejhorší je, když nastoupí ta temná, která tě úplně pohltí.
Začneš šílet, máš chuť tomu člověku taky nějak ubližit. A to nemusí být ani fyzicky.
Takže v takových situacích se člvěk rozmýšlí nad úvahou - oko za oko, zub za zub. A ano, není to takhle vůbec správné, ale občas to tak prostě je.

Člověk je ublížený a myslí, že když udělá to saé, co ten druhý, tak že se mu ulehčí, nebo snad že se tomu druhému vyrovná, zároveň pomstí.

A jak to celé vypadá? Většinou je ten člověk v podnapilém stavu, protože střízlivý by to nikdy neudělal, a když už se to odehrává, tak si stejně představuje jednu jedinou osobu, ale ta osoba u něj není.
A BUM! Přijde to velké zklamání, mělo to být ulehčení, ale způsobilo to jen větší muka a taky černé svědomí.
Ten člověk dchází, většinou plný viny, kvůli tomu, co provedl, a věřte a nebo ne, následující den mu není o moc lépe.
Hodně přemýšlí, přemýšlí opravdu moc, protože neví jak má jednat a neví, co teď bude.

Cítí se ublíženě a zároveň je taky tím, co taky uklouzl. Ale udělal to schválně, mrzí ho to, ale taky si uvědmuje spoustu jiných věcí...

V takových situacích si pokládá jen jednu otázku a to jestli je to stále láska, a nebo už jen zvyk a přitom je uvnitř pustota...

Zase ten sen

28. ledna 2016 v 13:23 | TwistedEm

Z ničeho nic jsem se ocitla ve výtahu.
Kouknu na to, kolik pater ten barák má. 11. Sakra! Zase ten barák, zase ten výtah.
Ale co tady dělám?
Vzápětí tam problikne desítka, zbývá už poslední patro. Zase jedu úplně nahoru.
Kouknu se do zrcadla, rychle si prohrábnu vlasy a kouknu jestli nemám rozmazaný makeup.
Bože, já zase vypadám jako bych 3 dny nespala. Co se to se mnou děje?
Další bliknutí. Následně se pomalinku otevírají dveře.
Snažím se zjistit kde to vůbec jsem. Výhled je stejný jako z bytu na Pankráci. Jenže tam je jen 10 pater! Musím to ještě jednou zkontrolovat. Žádné mříže na dveřích. A opravdu jsem v 11. patře.
Přijdu si jako myš v nějakém bludišti.
Zmatená.. proč jsem tam moc zmatená, musím se uklidnit.
Opřela jsem se o stěnu a pomalu začala sjíždět dolů. Schoulila jsem se do klubíčka a snažila se uklidnit rozbouřenou mysl a taky jako o život bijící srdce.

Slyším, jak někdo bere za kliku. Pomalým pištivým zvukem se dveře otvírají. Bojím se zvednout hlavu, ale nakonec se odvážím..

,,Ségra..? Co tu děláš?''
,,Já? Co tu děláš ty?'' Vyhrkla jsem. ,,A kde to vůbec jsme?!''
,,Vždyť jsi u mě doma, tak se uklidni, radši pojď dál.''
,,Ale..''
,,Pojď.''

S menšími problémy si sundavám boty, než člověk rozváže ty tkaničky, tak to trvá věčnost. Pomalu, hodně nejistě stoupám na práh a sbírám sílu na to jít dál, udělám první krok a pečlivě se rozhlédnu po předsíni a můj pohled se zastavil na podlaze. Proč je tu takový bordel? Po zemi se válí spousta věcí.
,,Tak jdeš už?'' Ozve se z obýváku.
,,Jo, co jste to tu proboha dělali?''
,,Ale nic. Proč se ptáš?''
,,No, že je tu takový bordel...'
,,Jo tohle, to víš, můj spolubydlící je trochu bordelář.
,,Spolubydlící? A kde je manžel? A kde je malá?!''
,,Nevím.'' Řekla jako by byla omámená.. A dál se upřeně dívala na televizi, zatím co byla rozvalená na gauči.

Vešla jsem do obýváku a tam stejný nepořádek jako všude jinde, jak to může ta sestra vydržet, ona, takový magor na úklid, prostě pedant. Pozvednu soje oči na úroveň okna a najednou tam vidím člověka!
,,Co se to tu sakra děje?! Proč stojíš v okně?!'' Běžela jsem za ním.
On se jen otočil, věnoval mi krátký pohled a skočil.

V momentě, kdy jsem doběhla k oknu a vykoukla, tak nikde nikdo.
Anděl? Nebo snad posel ďábla?

Náhle jsem pocítila náhlou potřebu odejít. Musím vypadnout, hned, někam daleko!

,,Ségra, budeš tu v pořádku?''
,,Joo..''
,,Dávej na sebe, prosím, pozor.''

Pro jistotu jsem zavřela okno a ještě jednou jí prohlédla, vypadala už lépe.
Snad se jí nic nestalo.

Rychle jsem se obula a začala utíkat. 11 pater vysokou rychlostí, jako by mě něco pronásledovalo. Samozřejmě, že by to bylo výtahem možná rychlejší, ale nesnesla bych teď ten pocit uzavření a naprosté bezmoci.


Bezpečí. Stála jsem před vchodem.
Autobusová zastávka? Kde se tu vzala?!
Kde to vlastně jsem?
Jede autobus.
V mysli mám jen to, že se za ním musím dostat, jen u něj budu v bezpečí, jen on mi pomůže. A vnitřní pocit mi napovídá, že tenhle autobus mě za ním dostane.

Schůzka se s nadějí

28. ledna 2016 v 12:05 | TwistedEm |  Myšlenky, názory

Všichni jsme jednou měli osobu, která nás dost ovlivňovala, věděli jsme to, ale prostě jsme jí milovali.
Já se s jednou takovou poslední dobou setkávám dost často, vlastně skoro každý den.
Nikdy jsem nepotkala nikoho tak veselého, vtipného, všímavého, inteligentního. Je to člověk, co se nedá ošálit, protože je opravdu neuvěřitelně pozorný. Na všechno se kouká více pohledy, a když jsem s ní, tak vidím věci úplně jinak.
Všude kolem sebe šíří tu pozitivní náladu. Nikoho nikdy nesoudí, a každý se v její přítomnosti cítí být víc sám sebou, není potřeba si na nic hrát, jen se člověk nechá unášet a může si na nějakou chvíli oddychnout a sundat svojí masku. Každý v její přítomnosti ukáže jaký doopravdy je. A vlastně je to hodně polehčující, a dělá to až do té doby, než se takhle nezačne chovat normálně. Což je další ohromný plus.
Už jenom surfuješ po vlnách svých představ a myšlenek.
Představ si, že jsi u maséra, který ti uvolní každý sval na tvém těle. A ty jenom cítíš, jak se každý sval, každá buňka tvého těla naprosto uvolňuje. Chvilku máš pocit jako by jsi měla roztát.
Něco jako po dobrém orgasmu. Akorát je to pocit s delším trváním.
No nic abych byla konkrétnější o včerejším setkání. Plánovala jsem být doma, psát jeden článek, ke kterému jsem se odhodlávala hodně dlouho, ale pak jsem si šla dát večeři, zrovna jsem měla chuť i na víno, tak jsem si dala jednu skleničku, jenže alkohol ve mně vždy probouzí nesmírnou touhu po cigaretách. Ach jo, zrovna jsem chtěla přestat, už jsem byla skoro 3 dny bez cigaret. No, nejspíš si udělám výlet na benzínku, protože je večer a tady už není nikde otevřeno, proklatý zapadákov.
Nicméně jsem se na procházku hodně těšila, do sluchátek si pustím písničky, mám chuť na nějaký vymejvárny a vypnout, nechat se unášet ovládající muzikou.
Vybrala jsem si dobrý čas, vyšla jsem před půl osmou, takže jsem ani nepotkala žádné lidi, všichni sedí doma a koukají na zprávy, no, ještě že se na televizi nedívám, občas je to opravdu k dobru.
Tak si spokojeně můžu užívat každou chvilku procházky, muzika mi dobarvuje všechno okolí, všechno tak nějak ožívá, ožívá to sice jen v mé hlavě, ale i tak je to super.
Každý krok je protkaný hlubokými tóny muziky, která se valí ze sluchátek. Vždycky hrozně ráda vypnu okolní svět a mám písničky zapnuté na max a pohybuji se do rytmu. Normálně by na tom asi nebylo nic zvláštního, ale pokud mě někdo viděl z okna, tak si asi musel myslet své, asi že nejsem úplně psychicky v pořádku. Ještě že mě ta moje kamarádka naučila neřešit tolik věci, takže mi to bylo úplně jedno a dál jsem si pokračovala až jsem se dostala konečně na most.
Benzínka na dosah! Super! Teď už jen stačí přejít most a jít kousek po krajnici. Doufám, že tu nebude jezdit moc aut. Říkám si v hlavě. Naštěstí mě minuly jen 2 auta, což je docela úspěch, protože to tam většinou bývá skoro jako na D1.
,,Dobrý večer.''
,,Dobrý.'' Odvětila obsluha ne příliš nadšeně.
,,Emmm, já bych si dala ty slimky.''
,,Tyhle?''
,,Jo, přesně ty, tady máte,'' podávala jsem jí peníze.
,,Nashle.''
,,Na shledanou.''
Rozbaluji krabičku skoro jako vánoční dárek, jsem jako dítě, co se těší na to, co bude uvnitř, akorát na rozdíl od toho natěšeného dítěte přesně vím, co mě to čeká.
Konečně si můžu dopřát tu slast. Zapaluji si po dlouhé době cigaretu a poddávám se jí.
V tu chvíli mě napadlo, že když už jsem venku, tak bych mohla pozvat ven i tu kamarádku.
Dala vědět skoro hned, a souhlasila, za 20 minut se potkáme.
Vlastně se už nemůžu dočkat.
A o 20 minut později se konečně vidíme, všechno i začíná normálně, jako vždy, vždy potřebujeme chvilku času než se dostaneme do té nepopsatelné nálady.
Většinou řešíme úplně normální věci a to jen do doby, než se některá z nás nepřeřekne a nebo neřekne nějakou hloupost, to se pak začneme smát, hodně se spolu smějeme, vždycky se vyblbneme, je to upřímný smích, smích, při kterém cítíš každý sval v břiše, občas se mi i stává, že brečím smíchy. Myslím, že jsme super dvojka!
Když jsem s venku s někým jiným, tak mám občas problém vymyslet nějaké téma, na které se můžeme bavit, ale s ní je to úplně jiné, hlavou mi putuje tak milion myšlenek a nápadů a já bych se nejraději bavila o všem, ale to bychom potřebovaly tak 3 životy abychom to stihly všechno probrat. S ní můžu probírat všechno.
Naštěstí víme, že všeho moc škodí, tak už utlumujeme smích a snažíme se bavit o normálních věcech, které probíráme do detailu, nemusíme mít ani stejný názor, ale i tak mě ty debaty neuvěřitelně moc naplňují.
Člověk se pozastaví nad sebezákladnějšími věcmi. A řešit takové věci s takovou lehkostí, zájmem. Každý to tak má, kdy řeší třeba jak vznikl život, jak svítí žárovka a prostě probírá se tou věcí, na kterou je maximálně soustředěný a probírá jí do detailu. Takhle přichází na nové a nové věci, rozvíjí se, stává se chyřejším a věcem rozumí zase o trochu víc. A je to tak pokaždé. Jak už jsem řekla, jsou to prosě věci, kterých by si normálně ani nevšiml, resp. by jim nepřikládal žádnou váhu, ale s ní mám pocit, že ten čas neletí tak rychle, a tak mám prostor na to všechno zkoumat.
Nemusím nikam spěchat. Můžu si užívat jeden moment. A to je potřeba v dnešním světě. A to konkrétně zastavit se a obdivovat krásu základních věcí, byý za to vděčný a nechovat se jak hulvát, který všecno bere za samozřejmost a ničeho si neváží, nemá úctu, všechno ničí. Je přece lepší být s přírodou v harmonii, být světu prospěchem, ničit umí každý, ale něco tvořit, to už je něco jiného, něco, co by se mělo obdivovat, vlastně ne, je to něco, co by měl dělat každý. A v momentě, kdy by každý našel tu svojí vnitřní harmonii, tak by byl na světě mír.
Člověk by si myslel, že k odreagování potřebuje nějaké složité věci, ale to není pravda, stačí jen základní věci. Stačí jen vědět jak...
Závěrem chci říct že je to skvělá kamarádka, věřím, že každý takovou v životě taky potká. Já už se jí nepustím.

Čekám až se zastavím

26. ledna 2016 v 19:00 | TwistedEm |  Témata týdne


Asi to zní zase zajímavě, ale zkusím vysvětlit jak to myslím.

Mně prostě přijde, že ten čas letí až neuvěřitelně rychle.

Jsou dny, kdy mám spoustu práce a potřebovala bych tak 36 hodin v jednom dni, abych vůbec všechno stihla.

Vlastně jsem tím už hodně znechucena. Všechno jde tak rychle, všude se jen spěchá.

Připadám si jako člověk čekající na to, až se jeho život trochu zpomalí, ale on si dělá co chce a pořád nabírá větší a větší obrátky.

A já bych si přitom tak moc přála zastavit, ohlédnout se za tím vším, co se stalo, vstřebat to, z úspěchů se ještě jednou zaradovat, z chyb se poučit, pak když si z toho člověk udělá určité vývody, tak je na tom mnohem lépe! A po tomhle procesu v klidu pokračovat dál, a ne se zběsile řítit dál.

Jenže ta doba je tak uspěchaná, neustále měnící se.

I když to, že se pořád mění, se mi líbí. Hodně mě to fascinuje, a hlavně mám ráda změny. Což je dobře i špatně. Dobře, protože jsem opravdu hodně flexibilní, ale špatně protože, že si nemůžu sednout na jedno místo a dělat pořád jen to samé. Děsím se stereotypu.

Proto se i snažím zkoušet nové věci, člověk pořád jenom hledá, hledá sebe, a těžko říct, jestli je to vůbec možné.

Dost by mě zajímalo, jak je to s hledáním a následnou seberealizací.

Někdo třeba stráví celý život čekáním na to, až najde sám sebe.

A je to vůbec možné najít sama sebe? Nebo je to jen hloupý výmysl?

Co když nic takového není, a člověk se prostě musí přizpůsobit a vytvořit - vymodelovat si své já.

Tak jak to teda je?


Pomíjivá krása

23. ledna 2016 v 20:25 | TwistedEm |  Myšlenky, názory

Mým vysněným protějškem byl vždy muž vyššího vzrůstu, vypracované postavy, ne žádný vychrtlý s rádoby břišními svaly (které jsou vidět jen díky tomu, jak vychrtlý ten kluk je), upřímně řečeno je docela frustrující, když je kluk/muž hubenější než holka/žena. Takže nějaký statné postavy.
S kaštanovými vlasy, temně hnědýma očima, s očima, ve kterých se lze ztratit během prvního pohledu. Lícní kosti trochu vystouplé, tak aby nádherně dokreslovaly rysy jemně opáleného obličeje.
Plnější rty měkké a teplé na dotek. A úsměv, krásný úsměv a když se usmívá, tak má ty krásné vrásky kolem úst.
Širší ramena a silné ruce. Ve kterých může držet opravdu hodně pevně a nepustit.

Krásná představa, že?

Sama jsem takového taky měla, ale to není to, o čem bude tenhle článek. Protože ten bude o úplném opaku. Bude to o něm a taky o určitých chybách.

Protože on je trochu jiný než popis toho 'ideálu'. I když vlastně pár těch charakteristik má.

Jeho vlasy jsou světle plavé, oči má světlounce hnědé, až skoro do zlata se zelenými odstíny, velké oči, jako nekonečné lány polí barvy mísícího se léta a podzimu.
A ten úsměv? Jeden z nejhezčích a nejupřímějších co jsem kdy viděla. Rty měkké, ne tak úplně plné, ale když se mě dotknou, tak jsou jako ten nejjemnější, nejvzácnější a nejdražší samet a přitom ohnivě vášnivé. Vrásky kolem úst mu dolaďovaly úsměv do dokonalosti.
Lícní kosti jen malinko vystouplé, širší krk a silná stavba těla.

Asi si říkáte co je tady za chybu. Že to je zase jen nějaká hloupost.

Ještě chvilku vydržte, ještě je za potřebí pár popisků.

Pan Dokonalý je úžasný člověk, je hodně inteligentní, konverzace s ním není jen o tom 'jak se máš a co děláš'. Rozebíráme problémy světa - obrazně řečeno. Není to jen povrchově, ale probíráme věci ho hlubiny. Rozumíme si.
Je to dobrý člověk. Pomáhá i nemocným dětem.

Ono vlastně není ani za potřebí být bůh-ví jak sexy, to mě neočaruje, ohromí mě inteligence, síla charakteru, laskavost. A to on všechno má a to nejvíce oceňuji.
Díky tomu z něj sálá i ohromné charisma.

Máme hodně podobný vkus, i když je pravda, že v určitých věcích se naše názory rozcházejí, ale i to je super, protože díky tomu máme i o čem debatovat.

Není to jen o fyzické přitažlivosti, ale i o pochopení, o tom co má člověk v sobě.

Můj popisek 'mého' pana Dokonalého je taky krásný (dle mého názoru), a to jen proto že jsem ho tak pozitivně popsala, protože ho tak vidím, ale skutečnost může být klidně i jiná. Protože vím, že to určitě není model, ale já ho vidím takového, jaký opravdu je, vidím a posuzuji jeho duši a ne jen schránku.

Protože i když přijde nějaký rádoby ideál, tak to nemusí být vždycky tak ideální, jak to vypadá. Vzhled může šálit.

Ale když přijde někdo s ohromnou duší, tak je schopný doslova srazit na kolena - samozřejmě v pozitivním slova smyslu.

Doufám, že jste pochopili jak jsem celý článek myslela.

Ne vždycky je to, co je krásné napohled, krásné i uvnitř.

Zkuste třeba sledovat i to, co je v hloubi.


P.S. Tímto článkem nechci říct, že krásní lidé nemůžou mít dobrou duši! To určitě je, jen jsem chtěla použít více kontrastů. A také chci zvednout sebevědomí těm, kteří se trápí a myslí, že svět je jen o fyzické kráse.

Jak to vidíte vy? Myslíte, že se to může brát jako chyba? Díváte se jen na povrch a nebo zkoumáte i uvnitř?

Budu ráda za vaše názory.

Vaše
TwistedEm

Depresivní pobyt v nemocnici 4.

23. ledna 2016 v 13:09 | TwistedEm |  Depresivní pobyt v nemocnici

Jeho objetí mě tolik hřálo.
V tu chvíli se mi zastavil celý svět. A všechna bolest jako by na tu chvíli pominula.
Hlavou jsem se opřela o jeho rameno.

,,Jak ses měl ty?''
,,Dobře, ale spíš povídej ty, ty jeden malý mrzáčku.''
Začala jsem mu vyprávět jak celý den probíhal.

,,A ty teda dneska nakonec nikam nejedeš?''
,,Jedu, jen pojedu později, volal jsem do Mělníka, a nejsou nadšení, ale přežijou to.''
,,Aha.., a kdy se nakonec vracíš?''
,,Nevím, podle toho jaký to tam bude... Nejspíš v neděli, možná v pondělí.''
,,Chápu, a přijedeš mě pak ještě navštívit?''
,,Uvidím, záleží na tom kdy tě pustí, ale asi až příští týden.''
Když v tom mu začal zvonit telefon.
Ona.. No jasný, jak jinak.
Všechna ta dobrá nálada byla rázem tu tam.
,,Ahoj, tak co? Už jsi na cestě?'' ozvalo se z telefonu.
,,Ne, ještě jsem v nemocnici, jel jsem ....' a řekl krásnou zdrobnělinu mého jména. Zaznělo to opravdu moc hezky.
,,Aha no, a kdy přijedeš?''
,,Nevím, ještě tu chci chvíli zůstat.'' Odvětil.
,,Tak mi pak zavolej, abych na tebe pak počkala na nádraží.''
,,Dobře, tak se zatím měj.''

Smutně jsem sklopila zrak. Čekala jsem to, ale proč jsem byla na tu chvíli tak naivní, a doufala v to, že tam nebude s ní.
Sáhla jsem po krabičce cigaret. Chvilku jsem si jí prohlížela a pomalu jí otevírala, stejně tak pomalu, jako pluly moje myšlenky. Myšlenky o tom, jak si nechávám šlapat po srdci.
Z kapsy jsem se snažila vydolovat zapalovač. On mi nabídl svůj.
,,Ne, děkuji, víš že mi to z benzíňáku moc nechutná.''
,,Dobře.'' A začal vyprávět o svém dnu.

Bedlivě jsem sledovala jak ten oheň zapaluje cigaretu. Na oheň bych se mohla koukat hodiny, je tak fascinující, vášnivý a nespoutaný. Pozoruhodně nebezpečný.
Posléze přišlo to uvolnění, povznesený pocit, pocit, kdy to na chvíli vypadá, že je ti všechno jedno.
A ten dým, který vyfukuješ, jako by tvořil bariéru před tím zlým okolním světem.

,,...no, dneska jsem ani nic nedělal.''
Jasný, a právě proto jsi mi pomalu ani nezavolal. Spadla jsem zpátky do reality. Ale řekla jsem jen: ,,no, tak sis aspoň odpočinul.''
,,To máš pravdu no.''
Přijde mi že tohle dělá schválně, takhle hloupý přece nemůže být, aby říkal takové věci. Nebo jsem snad schizofrenik? Nebo snad chtěl abych se chovala jako nějaká šílená megera?

Radši jsem v klidu dokouřila.

,,Tak co, půjdeme někam, nebo budeme sedět tady? Pojď mi ukázat kde bydlíš.'' Zasmál se
,,Tak pojďme tedy.'' Začala jsem se zubit. ,,Ale ještě tam nemám nic, máma mi přiveze věci až večer. A ani nevíš, jaký mám hlad, jsem zvědavá jak usnu.''
,,To zvládneš beruško.''

Beruško, jak dětinské. Jsou prostě lidi, se kterými bych byla radši, kdybychom nemluvili, jak se říká: Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Asi jsem fakt citlivka, že mě takové věci vyvádí z míry. Nebo že by to bylo tím, že cítím jak stojím pod velkou písečnou horou a zrníčko po zrníčku se po mně sesypavá, vlastně mě to zasypává a já se topím, nemůžu se dostat ven. Pohlcuje mě jak bažina a přitom mi bodá kolíky do srdce, vyškrábává duši.
Jako když všechno dobré vzal, zničil, svázal toho anděla a strčil ho do temné odporné komůrky plné děsivých věcí, a teď tam vládne jen to zlo. Všechno to špatné, co ve mně je, a nějakým způsobem se to ještě umocnilo.

Nenávidím se za to, co jsem se sebou nechala udělat. Nebo si za to snad můžu sama?

Samozřejmě je vždy jednodušší z toho vinit někoho jiného.

Sakra! Ti dva, v mé hlavě, by si měli udělat jasno! Protože takhle nemůžu jít dál...


***POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ***

Depresivní pobyt v nemocnici 3.

23. ledna 2016 v 9:19 | TwistedEm |  Depresivní pobyt v nemocnici

Zvedla jsem se z pohodlného křesla a snažila se udržet na jedné noze, zatím co jsem si brala berle.
Sakra! Už abych si na ně zvykla!

Rychlý pohyb při zvedání se nebyl ten nejlepší nápad, a tak jsem se trochu zakolébala a ztratila rovnováhu. Došlápla jsem na pravou nohu.
Au! Sakra, sakra! Pocit, jako bych šlápla na čerstvě nabroušený špičatý nůž. Naštěstí žádné nože, jen jako by se mi potrhaly čerstvé stehy.

Do očí se mi vhrkly slzy bolesti. A volným pádem jsem směřovala zpět do křesla.
Tak to se mi fakt povedlo! Ach jo, proč jsem tak strašně nemotorná! No nic, jdeme na pokus č. 2, který už byl naštěstí úspěšný.

'Pevně' stojím opřená do berlí a vydávám se nemocniční chodbou k východu.
Po cestě přemýšlím, jestli mám vůbec povoleno trajdat někde venku, ale neslyšela jsem nic o 'klidovém režimu', tak snad ne, nebo že by to mělo být automatické? Potichu se pro sebe směju, protože i tak bych to porušila, a šla bych za tou osobou, která tam na mě čeká. Vlastně bych kvůli němu udělala cokoliv.
Vzápětí mě popadnou trochu depresivní myšlenky, že ta osoba už není taková, jako dřív, už není plna čisté lásky, upřímnosti, nevinnosti. Vlastně je to jako začátek konce. Už to není ten vtah nabíjející energií, ale takový, co tě vysaje do poslední kapičky. A nenechá nic...
Ale proč vůbec takový vztah máme? Proč si o tom nepromluvíme, nezměníme? Tak moc jsem to chtěla napravit, dát do starých kolejí, ale bez důvěry je to jako boj s větrnými mlýny a Sisyfovská práce. Ale on už tenhle boj vzdal.
Ach ta 'dětská' naivita. Snaha slepit něco, co už je dávno zlomené na tisíc kousků.
Má to ještě vůbec nějaký smysl? Už toho mám občas plné zuby, ale zase je to jediné, na co myslím. Nemůžu žít ani s ním, ani bez něj.
Hloupá, proč jsem tak hloupá.
Odlepím oči od země, zvednu hlavu a dáli zahlédnu povědomou siluetu, je to on. Ihned nastupuje pocit úlevy. Konečně, a snažím se zrychlit.

V hlavě mám tak tisíc představ, jak by se teď mohl třeba rozběhnout radostí, že mě konečně vidí, nebo že třeba vezme kytku, nebo tak. No, asi jsem moc majetnická. Každopádně vůbec nezrychlil, pomalu se pídí svým tempem a nevidím žádný záblesk radosti.

,,Ahoj miláčku, tak co? Jak ti je?.''
,,Ahoooj.'' a vzápětí následovalo dlouhé pevné objetí, taková objetí mám nejraději. Je to ten typ objetí, ve kterém se člověk cítí neuvěřitelně bezpečně.
A pak ty jeho rty. Jeho plné horké rty. Ani za dva a půl roku jsem se jich nestačila nabažit.
,,Pojď, sedneme si sem na lavičku, ať se ti nic nestane.''
,,Chyběl jsi mi. Jsem tak ráda, že jsi za mnou přijel.''
Vzal mě za ramena a přitiskl mi rty na čelo a pohladil po vlasech.
Prosím, ať tahle chvíle nekončí.

Nikdy.


***POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ***

Depresivní pobyt v nemocnici 2.

21. ledna 2016 v 14:45 | TwistedEm |  Depresivní pobyt v nemocnici


Sedla jsem si zpátky na postel a přemýšlela o tom co budu dělat. Smutek se mě držel jako přicuclé klíště, ale aspoň jsem měla naději.
V hlavě mi probíhalo tak tisíc myšlenek naráz a já se snažila ty bouřlivé myšlenky nějak uklidnit.
Cigareta! Jasně! Dneska jsem ještě neměla, to možná proto jsem i tak moc rozladěná.
O berlích jsem pomalu odšourala na nemocniční balkón, kde jsem si zapálila moje dočasné vysvobození.
S každým výdechem jsem vyfukovala všechny dočasné splíny. Každou cigaretu si vychutnávám do posledního potahu, nikdo nechápal jak mohu kouřit tak dlouho, a já zase nechápala, že oni si tu cigaretu nevychutnají, neužijí si každé pohlazení od nikotinového dýmu. Jediné co cítím, je naprostá uvolněnost, jako kdyby všechny problémy na tu chvilku pominuly.
Bohužel žádná cigareta není věčná, a tak i ta moje dohořela. A já se vracím zpátky na pokoj.

O několik minut později konečně zvoní ten dlouho očekávaný telefon.
,,Tak už jsem to vymyslel, za třičtvrtě hodiny mi jede vlak.''
Díky Bohu, pomyslela jsem si. ,,Dobře, už se na tebe těším, až dojedeš na nádraží, tak mi zavolej, ať tě můžu nasměrovat k nemocnici.''
,,Přijedu tak za dvě hodiny, tak se zatím měj.''
,,Pa.''

Vzala jsem i berle a šla k TV koutku, aby mi to čekání ubíhalo rychleji, teda ne že by tam dávali něco zajímavého, ale lepší než koukat do prázdna. Dávali nějaký sci-fi seriál, a tak jsem alespoň vypnula všechny ty věci, které mě v hlavě tížily, a začala přemýšlet nad úplnými kravinami, což bylo dost polehčující.

Po nějaké době si tam přišel sednou i jeden mladý kluk, byl trochu zvláštní, každopádně z jeho vyprávění jsem pochopila, že už je tady nějakou dobu, nepochopila jsem co přesně mu je, ale z toho, co jsem pobrala, tak to bylo něco s nohou a břichem.
Měla jsem takový divný pocit, že se se mnou snaží flirtovat.A nejspíš to nebyl jenom pocit. Hodně usilovně jsem začala hledat nějakou záminku abych odtud mohla utéct, a tak jsem byla neuvěřitelně ráda, když mi zrovna v tu chvíli, kdy se pokoušel o další, nejspíš nepříliš vydařený flirt, zazvonil telefon.
,,No ahoj, tak už jsem na nádraží.''
,,Ahoj, super, vydej se ...'' a začala jsem popisovat cestu. ,,Já na tebe počkám venku u vchodu do areálu.''
,,Dobře, tak zatím beruško.''
,,Pa zlato.''

Sakra! Vůbec jsem si neuvědomila, že jsem o berlích a ještě mi to zabere dost času, než se na nich naučím zase rychle pohybovat, jsem se trochu přecenila, každopádně když vyrazím teď, tak bych tam mohla být na čas.
Vlastně se mi to i hodilo, aspoň jsem měla důvod, proč utéct z této, pro mě, ne příliš příjemné konverzace.

***POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ***

Depresivní pobyt v nemocnici 1.

20. ledna 2016 v 23:28 | TwistedEm |  Depresivní pobyt v nemocnici

Bylo pár týdnů před mými narozeninami, a mě po jednom menším chirurgickém zákroku (operaci nohy) čekala ještě jedna prohlídka, kde mě nepotěšili a poslali mě do nemocnice se slepým střevem.
,,Dobře, dobře, tak já se tam stavím příští pondělí.''
Doktor se na mě vykuleně podíval.
,,To snad nemyslíte vážně, vy musíte do nemocnice dneska!''
Sakra! Pomyslela jsem si, jako by mi teď nestačily ty proklaté berle, a budu muset ještě do nemocnice.

V nemocnici mě prohlédli a ihned 'ubytovali', zakázali mi cokoliv jíst. Fakt super. Tak jsem volala mamce co a jak a přitom čekala než si pro mě přijde sestřička a odvede do 'mého' pokoje.
,,Čau mami, tak jsem po té operaci ale poslali mě ještě do nemocnice na vyšetření, a tady mi řekli, že u nich zůstanu kvůli slepáku''
,,Cože?! To snad ne, tak snad to všechno projde dobře, jsem teď v práci, končím v šest, tak ti pak přivezu věci, co všechno ti mám vzít?''
No super, je teprve 12 hodin, tak nevím, co budu takovou dobu dělat.
,,Kartáček, pastu, spodní prádlo, pyžamo, vezmi mi nějakou knížku...'' začala jsem vyjmenovávat. ,,Musím končit, už je tu sestřička, ahoj.''

Čím blíže jsme byli k pokoji, tím více se ve mně začalo všechno svírat. Ten typický nemocniční zápach, depresivní pocit, že kolem se nachází lidé, kteří mohou každou chvíli umřít.
Pitomá nemocnice, nesnáším to prostředí, už abych se odtud dostala.

Pokoj 24, můj nový, dočasný, domov. Trojlůžkový pokoj, na jedné posteli nějaká stará babička, která vypadala jako by měla každou chvíli umřít a na druhé holohlavá paní, nejspíš s rakovinou.
Zamrazilo mě na zádech, nemocnice je jedno z míst, kde je smrt opravdu blízko.
Z mých depresivních úvah mě vytrhla sestřička, která mi začala vysvětlovat co a jak.
,,Mohla bych prosím dostat něčeho napít?'' zeptala jsem se.
,,Ne, máte zakázáno jak jídlo tak i pití, do té doby než bude operace, za chvilku vás napojíme na kapačku'' super, moje premiéra... Co budu sakra dělat?! To tady umřu hlady a žízní.


Za několik minut přišla sestřička, která po mně chtěla podepsat formulář, že se o mě mohou starat i studentky zdejší střední školy, přišla jsem si jako pokusný králík, ale což, podepsala jsem se.
Vzápětí mi začala zkoumat žíly na ruce, kam mi může zavést jehlu. ,,Hmm, tady ne, tady taky ne, no.. tak snad to tahle vydrží.''
,,Au!''
,,Pardon, nemůžu se pořádně trefit, máte hodně úzké žíly. Zkusím to ještě jednou.''
Hmm, super, hlavně ať už je to za mnou. Pomyslela jsem si.
,,No, tak snad to tady bude držet, ale asi bude muset, moc jiných míst, kam by se to dalo dát nám nezbylo.''Zasmála se.
Mě to teda jako vtip nepřijde; ,,Hmmm, snad jo.''
Rozloučila se a odešla, konečně, už jsem se pomalu začala cítit jako sítko.

Normálně bych byla příjemnější a milejší, ale byla jsem hodně rozmrzelá a to z jednoho prostého důvodu. Bylo to kvůli němu.
Už je půl jedné a on věděl, že mám od 9 tu operaci a stále nic. Přišlo mi to tak líto, možná se to může zdát někomu jako hloupost, ale opravdu mě to mrzelo, vždyť už jsem s tím člověkem skoro dva a půl roku. No nic, zkusím ještě počkat jestli se mi ozve.

Jedna hodina - nic, dvě hodiny - nic, tři hodiny - stále nic. Zmocňoval se mě čím dál tím větší smutek.
Kašlu na to, zavolám já!
,,Jé, ahoj lásko, zrovna jsem ti chtěl volat, tak jak ti to všechno dopadlo?''
To určitě, vsadím se, že kdybych nezavolala, tak bych se nedočkala... ,,Ahoj, no, vcelku dobrý, jen jsem teď v nemocnici, a pár dní tu zůstanu, nejspíš mě budou operovat... Nedávají mi najíst ani napít, vlastně je mi tu hrozně. Nechci tady být.'' Vhrkly se mi slzy do očí, snažila jsem se je potlačit, k tomu ale začal ten pocit jak když tě dáví knedlík v krku.
,,To je mi tak moc líto.''
,,Jo, mně taky...'' Opravdu jsem čekala, že mi řekne že za mnou hned vyráží, ale nevypadalo to tak. ,,Přijedeš mě za mnou?''
,,No, miláčku, já mám dneska jet za kámošema do Mělníka. Slíbil jsem to.''
,,Aha, a zítra?''
,,Budu tam celý víkend.''
Dávení knedlíkem v krku se zvětšovalo a zvětšoval a já byla na pokraji pláče. ,,Aha, to je škoda no, myslela jsem, že pro tebe znamenám víc, neřekla bych nic kdyby jsem byla doma zdravá, nebo po té plánované operaci, ale takhle... To vážně nechápu.''
,,Promiň. Zkusím to ještě nějak vymyslet. Dej mi chvilku, pak ti zavolám-''
,,Měj se, pa.''
,,Miluju tě, ahoj.''
,,Já tebe.''

Bohužel jsem věděla, že ti kámoši jsou ve skutečnosti kamarádky, a ty kamarádky jsou holky, které ho v minulosti svedly.

***POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ***

Strach je největší chyba

19. ledna 2016 v 16:00 | TwistedEm |  Témata týdne

Člověk by řekl, že se nad tímto tématem musí hodně zamyslet, protože těch chyb by mohlo být určitě neuvěřitelně mnoho, ale já mám jasno.

Největší chybou, kterou člověk může udělat je se bát nějakou chybu udělat. Možná to zní směšně, ale je to tak. Každý z vás určitě zná to příšerné slovíčko 'KDYBY'. A kdybych tehdy udělal/a tamto, tak by to bylo jiné, měl/a bych se lépe... Kdybych toho kluka tehdy oslovila, a kdyby jsem sebrala odvahu a skočila si tehdá s padákem, a dalších xxx situací kdyby. Báli jste se v minulosti udělat nějakou věc, protože se vám zdálo, že to mohla být chyba, že by to třeba nedopadlo tak, jak chcete.

Ale co když to dopadne opačně? Člověk má na srdci spoustu věcí, snů a přání, tak proč si je neplní? Proč se bojí udělat jakoukoliv chybu?

Dle mého by člověk měl prožít život jak nejlépe dokáže, jak se říká - Žijeme jenom jednou, tak nemarněte svůj drahocený čas zbytečnými pochybnostmi a strachy.

Líbí se ti ta osoba, co se na tebe tak mile usmívá? Jdi a oslov ho/jí! Možná ti to přijde trapné, a co když odmítne, a co když... Co když se stane pravý opak? A ty poznáš člověka, který ti bude velmi blízký. A když ne, tak co? Ty jsi udělal/a maximum pro to, aby jsi překonal/a strach a zvládl/a jsi to, život jde dál. Ty na sebe můžeš být pyšný/á, že jsi si překročila svojí zónu pohodlí a zdolal/a jsi sám/sama sebe. Chybami se člověk přece učí! I když nevím zda-li se zrovna tohle dá nazvat chybou.

Chtěla jsem poukázat na to, aby jste se nebáli čelit svým strachům, zkuste je předejít! A pak sami uvidíte, jakou radost vám to přinese. Člověk roste a zjišťuje, že je schopný se dostat mnohem dál, než si původně myslel. Objevuje své další možnosti, stává se lepším, je na sebe pyšný, že to dokázal a stále si posunuje svojí metu dál a dál, až nakonec dosáhne svého cíle. Je spokojený, protože ani nemá důvod nebýt, jde si za svým snem.

Přece jenom na konci života se stejně každý člověk stejně ohlédne za tím, co všechno v životě dokázal a nebo bohužel naopak, ale je mnohem příjemnější vzpomínat na to všechno dobré, co zvládl za svůj, protože se nebál že udělá nějakou (potenciální) chybu. A ať už to dopadlo pozitivně, nebo ne, tak je to výhra v obou případech. Buď to byl krůček ke splnění snu a nebo cenná zkušenost.