Prozření

16. ledna 2018 v 23:17 | TwistedEm |  Myšlenky, názory
Pamatuji si na začátek.
Pamatuji si na to jak jsem ti říkala, že se bojím začít ti dávat všechno, všechnu mou energii.
Moc dobře si pamatuji, jak jsem ti říkala, že právě proto nechci začínat, na konci ti dám všechno, ale ty si všechno necháš a s opovržením odejdeš.
Měla jsem pravdu.
Po tom co jsem se ti snažila dát první i poslední, tak s neúctou pomalu odcházíš a ještě je to moje vina.
Moje vina a v čem? Snažím se tě pochopit.
Oba žijeme v krutém světě.
Lidi berou a dávají.
Já ti dala víc.
Dělala jsem všechno přesně tak, jak jsi mi řekl.
Bylo nám dobře. Resp. spíš tobě, mně jsi dával omamný pocit. Stále jsi mi dával naději. Ale jen jsi mě využíval. A já si to moc dobře uvědomovala, ale pořád jsem v tom viděla nějaký smysl. Všechno to byla iluze. Udělal jsi ze mě loutku. Hrál jsi přeně tak, jak jsi potřeboval, do toho jsi mi motal hlavu a tahal za nitky, které mě ovládaly.
Do té doby co jsem byla tvoje poslušná ovečka jsi mě zbožňoval. Byla jsem ta nejlepší.
Jenže pak to přišlo, a já si začala uvědomovat že je to jen hra pro to aby jsi ze všeho co dělám měl největší profit. Nikdy ti nezáleželo na tom jak mi opravdu je.
Musím uznat že jsi skvělý herec. Dokážeš dát lidem pocit důležitosti, pocit vyjímečnosti. lži.
Všechno co vidím je jen lež.
V momentě, kdy jsem přestala dělat to, co ty jsi bral za automatické nastala změna.
Ty nechápeš co se děje. Co se stalo s tvou poslušnou panenkou?
Prozření?
Já už nechci donekonečna dávat svoji drahocennou energii a čekat kdy se to všechno vrátí.
Už nebudu.
Už nejsem tvojí loutkou. Už jsem volná.
Vím co chci a ty už to nezměníš. Brzy už tu nebudu, uteču.
Nebudu už poslouchat tvoje rady, budu žít pro sebe a to mi přenese nejvíce.
Už mi nebudeš říkat jak je všechno špatné kvůli mně. Osvobodím jak sebe tak i tebe, kdž ti tak přitěžuji.
Ale nalejme si do číše trochu pravdy... Opravdu je to kivůli mně, nebo to bude něco, co je v tobě. Možná nějkaý komplex?
Možná si bereš více než dokážeš zvládnout?
Ještě uvidíme kdo je tu pánem, nebo snad paní?
Nehodlám se mstít ani nic takového, jen ti ukážu mojí sílu.
Nemůžu se dočkat až budeš v šoku.
Ty si myslíš jak jsem bezmocná, ale to není pravda.
Chci žít svůj život, chci si plnit svoje sny.
Teď už vím, že to jde i bez tebe.
Podle tebe si nezasloužím to, co od tebe dostávám?
Že ne? Já nad tím tvrdě pracuji.
Jestli si myslíš opak tak mi vezmi všechno.
Nemám problém začít od začátku. Protože já to dokážu. To jen ty si myslíš, že jsem tak bezmocná.
Dokážu všechno, co budu chtít. A tebe k tomu nepotřebuji.
Nepotřebuji k tomu nikoho.
V tomhle světě jsem jen já.
Každý máme svůj vlastní svět a já všechno dokážu sama.
Chci to dokázat nejenom tobě ale i všem, nikdo nevěří, že to dokážu, ale já vím, že můžu. A nejenom ty, ale i všichni ostatní budete zírat.
Moje staré, nedospělé já je pryč.
Zavírám všechny brány od toho co bylo.
Teď je na řadě mé nové, silnější já.
Teď mám na mysli to, že teď jsem na řadě já.
Počkej a pak budeš jen zírat co všechno dokážu.
Sbohem.
A vítej.
 

Zamotaný smysl života

9. ledna 2018 v 18:40 | TwistedEm
Život je zábavná věc. Alespoň ten můj určitě.

Člověk pořád čeká na to až všechno začne dávat smysl, ale spíš opravdu jen to čekání.
Nevím co mám dělat dál. Už se to táhne roky a pořád nic, úplná prázdnota. Samozřejmě tu byly chvilky, kdy už byl záblesk něčeho, že už se konečně svítá, momentík... Stačí počkat do poledne a zase ta samá tma.
Deprese. Spousta alkoholu a jiných věcí na únik do jiného světa, ne že bych to potřebovala, ale občas člověk prostě už nemůže, neví co má dělat, je v začarovaném kruhu a nemůže se z něj dostat, tak se snaží dostat do úplně jiného světa. Něříkám, že to není možné, možné to je a já vím, že to zvládnu, ale to čekání je ubíjející. Vím, že se nemá čekat, já nečekám, snažím se to najít, ale zatím to nikde není. Co je to? Je to smysl života.
Každý ještě předtím než se narodíme naplánujeme svůj život do posledního detailu. Všechny lekce, které musíme projít pro to, abychom se přiblížili k dokonalosti, teď mám na mysli svojí vnitřní dokonalost, každý jsme dokonalý, jen se musíme snažit zlepšovat. Teď nemluvím o žádných dietách, cvičeních, plastikách a podobných věcech. Mluvím o vaší duši. Protože duše je to nejpodstatnější a to nejcennější co máme, můžeme být krásní, odění v úžasných drahých věcech, ale stejně se můžeme cítit špatně, mám na mysli prázdnotu duše. Já si vyzkoušela obojí, jak žít velmi skromně, sama jsem z velmi chudé rodiny, tak i bohatý život, když jsem se všemi silami vypracovala na několik úrovní výš, kdy si můžu dovolit koupit rodičům auto, kdy já sama si můžu dovolit to, co chci. Po tomhle všem si člověk stejně uvědomí, že peníze nedokážou koupit opravdové štěstí duše, můžete koupit cokoliv, ale ze všeho je jen dočasné štěstí, je to jen takové pohlazení pro duši, ne nic, co člověku něco přinese v životě.

Právě proto jsem začala psát tento článek. I po tom, co jsem si prošla tyto fáze, tak i tak se cítím prázdně.
Smysl každého z nás může být jakýkoliv. U každého z nás je úplně jiný, v každém životě se snažíme zdokonalit svojí osobnost určitou činností, a já jsem ztracená, protože ať už se snažím jakkoliv, tak to nemůžu najít.
Možná spousta lidí se vysměje tomu co píšu, ale pro mě to má obrovský smysl, přijde mi, že spousta lidí je stejně ztracených jako já a neví co dělat, možná je to i naopak, že všichni ví, jen já jsem ztracená duše.

Nejdříve jsem si myslela, že je to kvůli vztahu, přece jenom být 3 roky sama moc nepomáhá, ale i po tom, co jsem našla někoho, kdo je skvělý, kdo mi rozumí, stejně je tu ta prázdnota, jako by mě pronásledovala. Nedokážu být s někým, nedokážu být i sama se sebou. Není to o jen lidech, kteří jsoou kolem vás, nejpodstatnějším článkem života keždého z nás jsme my. Nikdo jiný. Lidé byli, jsou a budou, lidé jsou dočasní. A proto je potřeba se soustředit na sebe samého.

Je potřeba hledat svůj smysl dál, hlavně nepřestávat. Jsem si jistá, že čas ukáže vše, všechno bude tak, jak má být.

Zakázaný muž

17. února 2016 v 3:13 | TwistedEm |  Příběhy

Přála bych si aby jsi byl upřímným.
Ne, že by jsi nebyl, teda doufám, že většinou jsi. Jde jen o to, že nedokáže být upřímný i virtuláně.
Je to zvláštní, většina lidí má problém opačný, ale my jsme jiní, nejspíš trochu oldschool. Jsme snad staří? Je o něco starší než já, dřív si z našeho nevztahu utahoval, že mezi námi nic nebude (i) kvůli tomu, že jsem mladší (ne, že bych byla nějaká -náctka, to opravdu ne). Vždycky jsem ho přesvědčovala, že věk je jenom číslo, on to v hloubi duše taky věděl. Ale byl moc morální. Nechtěl aby se mezi námi něco stalo. Ale přitom mu ty myšlenky nedávaly spát. Představoval si jaké by to byl dotýkat se mého těla, pevně ho držet v náručí a plnými doušky by si užíval chuť mých rtů. Svlékal by mě očima.
Přesvědčoval se, že nechce, ale ta zvrácenost ho naplňovala neskutečnou vášní, zajiskřila a dočasně ozářila jeho duši. Dala mu naději toho, že v něm ještě něco žije, uvnitř není jen pustota.
Dřív se nebál psaných slov, a proč by taky? Byly to jen písmena pospojovaná do nesmyslných vět. Jen nereálné představy. Bylo to nevinné. Oba tak nesmělí, přitom naše fantazie byly nekonečné. Měli by jsme všechno, stačilo jen převést slova do činů.
Ale se nedařilo, nejspíš to bylo jen takové to rozptýlení, opilecké řeči, sice upřímné, ale neuskutečnitelné.
Člověk pociťuje, že je to všechno po čem touží. Ne vážný vztah, ale vášeň, tvoje dotyky, malou a nebezpečnou hru. Cítí na blízku další cíl, který chce zdolat.
Byli jsme tak patetičtí a naivní, i když už jsme byli dávno dospělí, tak jsme se chovali občas jako děti. Hloupé, zvědavé děti. Věděli jsme toho tak málo, což bylo dosti naplňující. Člověk má pak prostor si toho člověka vybarvit podle sebe, žádné předsudky, zcela čistá mysl.
Fascinovalo mě jak je nedůvěřivý, v dobrém slova smyslu, byla to jedna z věcí, co mě donutila ještě víc bojovat, ukázat mu, že mi může věřit, budování a boj, mrzelo mě, jak nikomu nevěřil, ani svojí rodině. Ale byl díky tomu i dost tajemný. Neskutečně moc jsem si přála zažít ten moment, kdy mi odkryje svojí duši, je to ten moment, kdy vidíš, že už je důvěra postavená, stejně jako když dokončíš domeček z lega.
Mám ráda, když mi lidé věří, hlavně pokud to myslí člověk vážně. Což je přesně ten stav, kdy vás hřeje u srdce, že konečně znáte člověka, který by vás nezradil.
Jenže takhle to nebylo, pořád jsem z tebe cítila nedůvěru. Zapřísáhla jsem se, že to změním. Jestli to stálo hodně práce?
Každý si nejspíš myslí, že ano, což vlastně ani tak není pravda. Bylo to reálné, jen to chtělo umět vytrvat. Hodiny, dny, týdny a měsíce neustálé snahy. Neříkám, že to bylo jednoduché, ale pro člověka, jako jsem já, tak to šlo bez větších problémů. Uvědomovala jsem si, že to chci. Věřila jsem, bojovala a vytrvala jsem. Ale tuhle část bych nazvala spíš přípravou do 'boje'.

Červnový den. První setkání, kde jsme byli konečně sami. Věděli jsme o čem budeme mluvit. Museli jsme si vyjasnit spoustu věcí, tohle přátelské setkání mělo jasný cíl, vyjasnit si kde to vůbec jsme a kde bychom chtěli být. Jen bohužel čím víc se blíží naše setkání, tím víc se bojím, že s tebou o takových věcech nedokážu mluvit.

Netrpělivě vyčkávám na zastávce, kde mě máš vyzvednut, pojedeme k tobě do kanceláře. Cítím se dost nejistá, myslím, že stud bude silnější, takže to bude jen na chvilku, 'Jak se máš a co je nového?', nebude to nic víc. Neodvážíme se, myslím, že už tě za těch cca 10 měsíců znám, nebude tak odvážný, necítí to tak a vlastně je to chlap' Ten nebude chtít mluvit o citech... To je přece jasné! pokud se zeptám já, tak budu zase za nějakou citlivku a bude si myslet, že jsem nějaká cáklá a zamilovaná holka, což není pravda, je tam určitá přitažlivost, ale je to ta jiná, spíš zvířecí.

Zapaluji si cigaretu, potřebuji se uklidnit. Pronásleduje mě strach. Proč se bojím? Nedokážu to vysvětlit, chvilkami zapomínám dýchat, svírá se mi hrudní koš, a nejen to, cítím úzkost. Zhluboka se nadechnu a pomalu inhaluji cigaretový kouř. Musím se začít ovládat! Zavřu oči a opět se zhluboka nadechnu, a pomalu vydechnu. Zase závrať! Snad neomdlím jako včera! Vlastně si ani nedokážu představit jeho reakci... Nejspíš by se hodně bál.
Otevírám pomalu oči, v dálce vidím známý obrys.

Probírali jsme spoutu věcí, hodně jsme řešili moje zdraví. Staral se, bylo na něm i vidět, že se opravdu bál, což mě potěšilo. Ale sakra, občas je tu opravdu trapné ticho, čím jsme tady déle, tím více se naše normální témata k mluvení vyčerpávají, oba se snažíme dostat co nejdál od toho tématu, co jsme přišli probírat. Klasika! Tak už nejspíš pomalu půjdu domů... Hlavně aby se tahle konverzace nestala ještě divnější. V hlavě se snažím najít nějaký vhodný způsob útěku, tak moc jsem se ponořila do mých myšlenek, až jsem nachvilku přestala vnímat.
,,Co?'' vyhrkla jsem.
,,No, že jsem se tě na něco chtěl zeptat.''
,,No, povídej.'' Byla jsem dost napjatá co to bude za otázku.
,,Slíbili jsme si, že si o tom promluvíme.''
,,O čem?'' v tuhle chvíli jsem opravdu nechápala.
,,O nás.''
,,Dobře, jen jsem nečekala, že se o tom budeme doopravdy bavit. Tak mi, prosím, řekni jak to všechno vidíš-''


***POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.***
 


Dobrá sestra?

11. února 2016 v 10:14 | TwistedEm |  Myšlenky, názory

Je středa večer, a já jsem po krátké době zavítala opět k sestře.
Poslední dobou je to tam fajn, až na ty její citové výlevy.
Sestra je trošku emocionálně nestabilní člověk, vlastně dost.
Ten člověk není spokojený se svým životem, vůbec není vyrovnaná a díky tomu je taková výbušná, dost cholerická a občas zlá.
Byly doby, kdy jsme se vůbec nebavily, doby, kdy jsem jí nemohla vůbec vystát, protože mi vadilo jak arogantně se chová. Ale pak přišel velký moment uvědomění. Sestru mám jen jednu, je to rodina, takže je škoda s ní nevycházet. Hodně mě to žralo, a tak jsem se vykašlala na hrdost a šla za ní.
Myslím, že jsem udělala správnou věc.
Vztahy mezi námi se ohromně zlepšily. Uvědomila jsem si, že její chování se odvíjí od toho, že nikoho nemá, obrazně řečeno, i když má manžela a dceru, tak je psychicky sama. V hlavě má menší blázinec.
Šla jsem to toho taky proto, že jsem jí chtěla pomoct. Sama se v tom všem utápí, chtěla jsem být jejím světlem a chtěla jsem aby se svým životem něco udělala, což je docela vtipné, proto, že jsem skoro o 10 let mladší.
Strašně moc jsem jí chtěla pomoct. Naslouchala jsem jí, hodně jsem jí naslouchala, snažila se jí dávat rady, ale ne vždycky se toho držela.
Prý že jsou ty emocionální výlevy naprosto nekontrolovatelné. Což já z jedné strany chápu, protože jsem byla také emocionálně nestabilním člověkem, hysterka, buď vysmátá a nebo ubrečená, urážlivá a prostě jsem nebyla dobrým člověkem, dokázala jsem být opravdu zlá. Ale změnila jsem se, člověk si říká, že je to nereálné, ale ono je to možné, jen člověk musí hodně chtít a snažit se, v žádném případě nesmí říkat, že to nejde a nebo že nemůže, třeba proto že si sousedova kočka zlomila nohu (vtip).


Věřila jsem, že jí dokážu pomoct stejně, jako jsem z toho pekla pomohla sobě, jenže čím víc se jí snažím pomoci, tak tím víc zjišťuju 2 věci. Prvním je to, že jí nepomůže stejný způsob, který pomohl mně, protože každý člověk je jiný (překvapivě). Hlavně člověk musí sám chtít, pokud si to on sám z hloubi duše nepřeje a neudělá pro to maxumim, tak je to pak těžké. A u sestry mi právě občas přijde, že ona si sice na svůj život stěžuje, ale je hodně pohodlná, a proč by pro to něco dělala.
Nevadí jí, že žijí u tchýně. Tchýně za ně platí, oni vlastně žijí zaradmo. Takže kdo by nechtěl? Ale přitom se pořád řeší, jak nejsou peníze. To jsou věci, které mě docela dost zaráží.
Každopádně druhou věcí je to, že jsem si začala uvědomovat, že ani nevím co jsem udělala, že jsem se tak změnila a od všeho se odpoutala, stala se volnou, spálila jsem za sebou mosty.

Řekla bych, že ona se snaží řešit problémy alkoholem. Vždy když k ní přijdu, tak to z ní táhne. Je mi to vážně líto a o to větší důvod byl jí pomoci.

Jenže pak je tady věc, která se mnou docela hnula.
Jednoho večera, kdy se sestra opět utápěla v depresích a tvrdém alkoholu. Kdy zase seděla na zemi a uvědomovala si, jak tohle není ten život, který chtěla, mi řekla jednu věc. Zatím co já držela její ruku a snažila jsem se tu pro ní být, utírala slzy a snažila se jí rozveselit, tak mi řekla jednu věc, na kterou asi v životě nezapomenu, na to se snad ani zapomenout nedá. Bylo to její tajemství, které mi nikdy nechtěla říct, ale vzhledem k její alkoholové euforii a mému dobrému jednání s lidmi (možná trochu manipulace) mi to řekla.
,,Víš, když jsi se narodila, tak jsem tě strašně nenáviděla, pár dní po tom, co jsi s mámou přijela z nemocnice, tak..'' nachvilku se odmlčela, a po pár sekundách a nabrání odvahy pokračovala dál: ,,tak jsme byli s rodiči na procházce a zastavili jsme se u jedné velké propasti... Já jsem tě držela v náručí... Promiň. Já jsem tě tam chtěla hodit. Už jsem se k tomu srázu blížila a pomalu natahovala ruce...''
Potřebovala jsem chvilku abych to rozdýchala. Vlastně jsem nevěděla jak se mám zachovat a co si mám myslet, nejspíš bych měla být naštvaná, hodně naštvaná, zklamaná a všechno, ale vzhledem k mému dětství s ní, tak jsem byla už vycvičená. Hodně dobře si pamatuji na moment, kdy mi (nejspíš z nudy) řekla, že nejsem mámy dítě. Že jsem někoho úplně cizího, že jsem adoptovaná. Možná se to někomu může zdát jako maličkost, ale pro devítiletou slečnu, tak to byla docela tvrdá rána. Já ještě jako citlivý člověk, no prostě to bylo hrozné. Tuhle věc taky nikdy nezapomenu.
Věčná šikana, morální ponižování, fyzické tresty. Nebylo to lehké a rozhodně ne přijemné, ale ve své podstatě jsem za to ráda, protože to ze mě udělalo silného člověka. Tak nějak mě 'vytrénovala'. Já jsem ráda za to, jaká jsem. A tohle mi nejspíš taky pomohlo.

Pořád mám pocit, že jsem měla zareagovat tak, že jsem měla okamžitě odejít, nejspíš se naštvat.
Ale proč? Je to minulost a nic na tom co se (ne)stalo nezměním. Tak proč se urážet a nebavit se s vlastní rodinou.

Člověk by se měl naučit odpouštět. I když ho lidé neustále zrazují. Protože to je pak jejich hloupost, že se nechovají dobře k dobru. To oni by se měli stydět za to, jak se chovají.
Zase na druhou stranu pozor na to, když vás někdo využívá.

Já sestře odpustila, jsem člověk velice empatický, takže jsem jí nechtěla ještě víc ubližovat, ba naopak, snažím se jí být ještě větší oporou.

Když si člověk uvědomí, že na ublížení se nemusí reagovat 'vrácením to zpátky', ale že to jde i po jiném, je nepopsatelně super. Člověk udelá dobrou věc a uvědomí si, že už je morálně vyspělý. Což je vlastně taky taková výhra. Aspoň pro mě jo, protože vím, že rostu. Což je pro mě dost důležité. Jsem na to hrdá.

Vždycky jsem chtěla být dobrým člověkem a lidem pomáhat, a tohle je takový začátek.
Nevím, jak přesně jí pomůžu, jaká cesta je pro ní, ale budu se jí zkusit ukázat, jak najít sebe. Udělám maximum. A pevně doufám že jí to pomůže a v jejím nitru zavládne harmonie a duševní spása. A celkově lepší život, jak její, tak i její rodiny.

Citová impotence

10. února 2016 v 9:41 | TwistedEm |  Myšlenky, názory
V dobách minulých jesm byla velmi emocionálně založený člověk, dokonce občas až přespříliš.
Až do jednoho momentu, momentu, kdy jsem jsem ztratila práci, vztah, úmrtí v rodině a ve škole jsem na tom byla opravdu tragicky, protože jsem to prostě nějak nezvládla, a to i přes to, že si o sobě myslím, že jsem docela chytrý člověk.

Všechno se sypalo jako domeček z karet, a já jsem si připadala, jako když na to všechno jenom koukám a nemůžu tomu nijak zabránit.

Cítila jsem se být k ničemu. Úplně zbytečná. Často mě přepadaly různé nápady, nebyly to dobré nápady. A co kdybych popošla o pár metrů dál a mě by srazilo auto? Nebo bych skočila z okna. To rozhodně nebylo fajn, jako bych se psychicky rozkládala, a bylo mi všechno jedno.
Nepomáhalo mi ani to, že si mě jeho současná přítelkyně chtěla přidat na Facebooku, což jsem samozřejmě nepotvrdila, ale přidala si mě na Snapchatu a denně mě zásobovala novou várkou jejich 'štěstí'.

Vlastně tehdy jsem ještě cítila. Cítila jsem utrpení, a tenhle stav trval necelé 2 roky.
Slaboch. Byla jsem slaboch.

Jenže pak najednou nic. Prázdno.

Jedinou osobou, ke které jsem chovala city, byla maximálně moje máma. Ale ostatní? Ani za nic, a to i když jsem chtěla, tak moc jsem chtěla něco zase cítit. Zapomněla jsem jak, a v momentě, kdy jsem si říkala, že by bylo fajn začít zase cítit, tak jako by mi osud dával tajná znamení ať to nedělám, a já ho uposlechla.

Bezcitná mrcha. Jo, tak tohle přirovnání sedí.

Jasně, že mi to všechno částečně chybělo, objetí, láska, vlídná slova. Vytvářet zážitky. Ale naštěstí jsem měla tenhle krizový den tak jednou v měsíci. Pak jsem se zase uklidnila a šla dál a zapomněla na tenhle trash.
Protože už nejsem tak citově založená, spíš racionální, tak to není těžké pochopit. Je to jednoduchá matematika. Jako 1 + 1 = 2, tak stejně to je i u vztahů. Vztahy, tak je to dočasně krásné, ale pak je to jen spoutanost, totální nesvoboda, která je doprovázena bolestí, občas i nekontrolovatelnou žárlivostí.

K čemu je vlastně dobrá láska? Každá láska přece jednou skončí a už je jedno jestli rozchodem a nebo smrtí. Vždycky.

Lidi se stejně jen pořád podvádějí, není to žádná jistota. A já jsem na sobě tak dlouho nepracovala proto, aby přišel někdo, kdo by mě leda tak vykolejil.
Na to nemám čas a ani chuť.
Musím pracovat na sobě, na své budoucnosti. Láska by mě jenom brzdila.

Už dlouho jsem byla stále toho stejného názoru na lásku, vlastně ho mám i teď, ale přišlo něco, co to změnilo....

Ta odjinud/cizinci

7. února 2016 v 10:21 | TwistedEm |  Myšlenky, názory

Hodně často se setkávím s lidmi, kterým přijde jako by nikam nepatřili.
Jsou to lidé, kteří se ještě nenašli. I když po celý svůj dosavadní život žijí na jednom a tom samém místě, stákají se většinou s těmi samými lidmi, neříkám, že si nerozšiřují svoje okruhy známých, to ano, jinak to ani není možné (vzhledem k tomu, kolik za den potkáme lidí.
Každopádně je to jejich vnitřní pocit, nejspíš pocit částečné pustoty, nejspíš čekají, že jim jejich smysl života padne přímo do klína.
Tahle myšlenka ode mě není úplně adekvátní vůči takovým lidem, vlastně bych je ani neměla řešit, ale jsou věci, na které jsem chtěla poukázat...
Neříkám, že to takoví lidé mají lehké, každý má ty svoje problémy, nicméně mě dost irituje to, když někdo řekne, že nikam nepatří, ale přitom se třeba ani nesnaží, nebo alespoň ne dostatečně.
Pak je tady druhý typ lidí, mezi ně se řadím i já.
Jsou to lidé, kteří se někde narodili a poté na tom místě nějakou dobu žili, ale nyní/později žijí úplně jinde. A teď nemluvím o jiném městě, ale státu.
Vlastně je to docela těžké, teprve tehdy má člověk pocit, že nikam nepatří. Je to tak trochu začarovaný kruh. Hned vysvětlím proč.
Začnu přítomností, lidi, které potkávám, tak mě berou jako cizinku, jako že sem nepatřím. Jsou i tací, většinou opravdu velcí vlastenci, kteří přirovnávají přistěhovalce k nějakým vetřelcům.
Pak je tady ta druhá strana, když naopak přijedu na návštěvu do mé rodné země, tak je to vlastně úplně stejně, ale opačně. Lidi mě neberou tak, že tam patřím, protože jsem se tam narodila, ale berou mě jako Češku, taky jako cizinku a ne jim vlastní.

Je to na hlavu, ale bohužel to tak funguje.
Tak nějak je to, když člověk opravdu nikam nepatří (nebo alespoň pokud to budu brát podle nározů lidí). Každopádně když tě lidi nepřijmou ani tam ani tam, tak to není nejlehčí, ale zase na druhou stranu to není nejhorší věc na světě, na světě je xxx dalších horších věcí, a pokud je na tom někdo z vás stejně jako já, tak na všechny kašlete! Lidé jsou hloupí, hlavní je udržovat vnitřní pohodu a pak bude všechno super, a nebude vás to trápit.

Co s tím taky souvisí, tak je to, že se taky stává to, že to, jak se vidíte vy sami, tak vás vidí i ostatní... Budete si mysleto sobě, že jste divní? Tak pravděpodobně budete i pro ostatní. Vlastně je to tak trochu zrcadlo. Je to tak i s vnitřními pocity. Nemáš se rád/a? Tak jak tě může mít někdo doopravdy rád (teď nemluvím o rodině). Nevážíš si sebe? Jak si tě pak někdo může doopravdy - upřímně vážit?

Všechno je to o tobě.

Člověk by měl vždycky začínat u sebe.

Ty jsi základ. Všechno ostatní je jen doplňující materiál.
A rozhodně není třeba dávat na názor druhých, je to tvůj život, ty jediný si musíš stanovovat svoje cíle a cesty. Ostatní ber jako zdroj doplňujících teoretických zkušeností. Vem v potaz jejich názory, ale měj vlastní hlavu, a už vůbec nedávej na názor těch, kteří mluví za tvými zády.

Ten článek se zase vyvinul trochu jinam, než jsem plánovala, ale snad vám to bude dávat nějaký smysl.

Ještě chci dodat jednu věc, a to je to, že mě také docela štve názor některých lidí na to, když tu pracují cizinci, a hlavně že jim údajně berou práci, což je docela úsměvné, protože ti lidé, co jsem přišli, tak dost často ani neumí místní řeč vlastně většinou ani nemají žádné větší známosti, ale nějakým zvláštním způsobem dostali práci. Myslím, že je to dost k zamyšlení...

Doufám v to, že to někdo má stejně jako já.

Podvod ?

31. ledna 2016 v 20:46 | TwistedEm |  Myšlenky, názory

Všechna ta tajemství jsou pro mě hodně ubíjející. Ale každý máme svá tajemství, některá tajemství sdílíme s ostatními, ale je hodně takových, které můžeme sdílet jen sami se sebou.

A zase je to tady, chci napsat konkrétní článek na moje tajemství, ale radši zase píšu něco obecného, protože se vastně bojím odhalit ta tajemství. A to i přes to, že to byl smysl založení tohoto celého anonymního blogu.
Nejspíš to bude proto, že internet nebývá vždycky tak úplně spolehlivým a kdyby se tajemství dostala do rukou mých známých, tak by to vůbec nedopadlo dobře, ale hlavně by to mohlo ublížit určitým lidem, hodně ubížit.
Znáte to.. Co oči nevidí, to srdce nebolí. A z vlastních zkušeností vím, že je občas lepší nevědět.

Když se to překlopí do vztahu, tak je to vždycky tak. Může se stát, že jeden z těch dvou 'uklouzne' a prostě udělá něco, co se v dnešní společnosti nebere tak dobře, mám na mysli podvod.
Stejně to bylo i v mé situaci, dokud mi to tajil a já to nevěděla, tak bylo všechno super, ne že bychom se nikdy nehádali, vlastně to ani nebyly hádky, ale spíš výměny názorů a urážení se, které za chvíli stejně pominulo. Nebo způsob jednání v afektu.
Dokud jsem to nevěděla, tak bylo dobře, ale jelikož jsem žena, hodně všímavá žena, tak jsem to prostě zaregistrovala, tu nepatrnou změnu v chování (předpokládám, že to bylo chvilku po tom, co se stalo), ale po určité dbě, většinou to bylo pár dní, tak se chování vrátilo zase k normálu.
Člověk tuší, ale snaží se uklidnit a hlavně se snaží potlačit ten šílený pocit žárlivosti. Snaží se nebýt paranoidním,chce odolat nátlaku toho druhého - temného Já. Což je hodně těžký boj, když má člověk rozdvojenou osobnost a ta jedna je dobrá a druhá naopak. Tu dobrou je mnohem těžší udžet u 'vlády', ale zase z toho má člověk dobrý pocit.
Nejhorší je, když nastoupí ta temná, která tě úplně pohltí.
Začneš šílet, máš chuť tomu člověku taky nějak ubližit. A to nemusí být ani fyzicky.
Takže v takových situacích se člvěk rozmýšlí nad úvahou - oko za oko, zub za zub. A ano, není to takhle vůbec správné, ale občas to tak prostě je.

Člověk je ublížený a myslí, že když udělá to saé, co ten druhý, tak že se mu ulehčí, nebo snad že se tomu druhému vyrovná, zároveň pomstí.

A jak to celé vypadá? Většinou je ten člověk v podnapilém stavu, protože střízlivý by to nikdy neudělal, a když už se to odehrává, tak si stejně představuje jednu jedinou osobu, ale ta osoba u něj není.
A BUM! Přijde to velké zklamání, mělo to být ulehčení, ale způsobilo to jen větší muka a taky černé svědomí.
Ten člověk dchází, většinou plný viny, kvůli tomu, co provedl, a věřte a nebo ne, následující den mu není o moc lépe.
Hodně přemýšlí, přemýšlí opravdu moc, protože neví jak má jednat a neví, co teď bude.

Cítí se ublíženě a zároveň je taky tím, co taky uklouzl. Ale udělal to schválně, mrzí ho to, ale taky si uvědmuje spoustu jiných věcí...

V takových situacích si pokládá jen jednu otázku a to jestli je to stále láska, a nebo už jen zvyk a přitom je uvnitř pustota...

Zase ten sen

28. ledna 2016 v 13:23 | TwistedEm

Z ničeho nic jsem se ocitla ve výtahu.
Kouknu na to, kolik pater ten barák má. 11. Sakra! Zase ten barák, zase ten výtah.
Ale co tady dělám?
Vzápětí tam problikne desítka, zbývá už poslední patro. Zase jedu úplně nahoru.
Kouknu se do zrcadla, rychle si prohrábnu vlasy a kouknu jestli nemám rozmazaný makeup.
Bože, já zase vypadám jako bych 3 dny nespala. Co se to se mnou děje?
Další bliknutí. Následně se pomalinku otevírají dveře.
Snažím se zjistit kde to vůbec jsem. Výhled je stejný jako z bytu na Pankráci. Jenže tam je jen 10 pater! Musím to ještě jednou zkontrolovat. Žádné mříže na dveřích. A opravdu jsem v 11. patře.
Přijdu si jako myš v nějakém bludišti.
Zmatená.. proč jsem tam moc zmatená, musím se uklidnit.
Opřela jsem se o stěnu a pomalu začala sjíždět dolů. Schoulila jsem se do klubíčka a snažila se uklidnit rozbouřenou mysl a taky jako o život bijící srdce.

Slyším, jak někdo bere za kliku. Pomalým pištivým zvukem se dveře otvírají. Bojím se zvednout hlavu, ale nakonec se odvážím..

,,Ségra..? Co tu děláš?''
,,Já? Co tu děláš ty?'' Vyhrkla jsem. ,,A kde to vůbec jsme?!''
,,Vždyť jsi u mě doma, tak se uklidni, radši pojď dál.''
,,Ale..''
,,Pojď.''

S menšími problémy si sundavám boty, než člověk rozváže ty tkaničky, tak to trvá věčnost. Pomalu, hodně nejistě stoupám na práh a sbírám sílu na to jít dál, udělám první krok a pečlivě se rozhlédnu po předsíni a můj pohled se zastavil na podlaze. Proč je tu takový bordel? Po zemi se válí spousta věcí.
,,Tak jdeš už?'' Ozve se z obýváku.
,,Jo, co jste to tu proboha dělali?''
,,Ale nic. Proč se ptáš?''
,,No, že je tu takový bordel...'
,,Jo tohle, to víš, můj spolubydlící je trochu bordelář.
,,Spolubydlící? A kde je manžel? A kde je malá?!''
,,Nevím.'' Řekla jako by byla omámená.. A dál se upřeně dívala na televizi, zatím co byla rozvalená na gauči.

Vešla jsem do obýváku a tam stejný nepořádek jako všude jinde, jak to může ta sestra vydržet, ona, takový magor na úklid, prostě pedant. Pozvednu soje oči na úroveň okna a najednou tam vidím člověka!
,,Co se to tu sakra děje?! Proč stojíš v okně?!'' Běžela jsem za ním.
On se jen otočil, věnoval mi krátký pohled a skočil.

V momentě, kdy jsem doběhla k oknu a vykoukla, tak nikde nikdo.
Anděl? Nebo snad posel ďábla?

Náhle jsem pocítila náhlou potřebu odejít. Musím vypadnout, hned, někam daleko!

,,Ségra, budeš tu v pořádku?''
,,Joo..''
,,Dávej na sebe, prosím, pozor.''

Pro jistotu jsem zavřela okno a ještě jednou jí prohlédla, vypadala už lépe.
Snad se jí nic nestalo.

Rychle jsem se obula a začala utíkat. 11 pater vysokou rychlostí, jako by mě něco pronásledovalo. Samozřejmě, že by to bylo výtahem možná rychlejší, ale nesnesla bych teď ten pocit uzavření a naprosté bezmoci.


Bezpečí. Stála jsem před vchodem.
Autobusová zastávka? Kde se tu vzala?!
Kde to vlastně jsem?
Jede autobus.
V mysli mám jen to, že se za ním musím dostat, jen u něj budu v bezpečí, jen on mi pomůže. A vnitřní pocit mi napovídá, že tenhle autobus mě za ním dostane.

Schůzka se s nadějí

28. ledna 2016 v 12:05 | TwistedEm |  Myšlenky, názory

Všichni jsme jednou měli osobu, která nás dost ovlivňovala, věděli jsme to, ale prostě jsme jí milovali.
Já se s jednou takovou poslední dobou setkávám dost často, vlastně skoro každý den.
Nikdy jsem nepotkala nikoho tak veselého, vtipného, všímavého, inteligentního. Je to člověk, co se nedá ošálit, protože je opravdu neuvěřitelně pozorný. Na všechno se kouká více pohledy, a když jsem s ní, tak vidím věci úplně jinak.
Všude kolem sebe šíří tu pozitivní náladu. Nikoho nikdy nesoudí, a každý se v její přítomnosti cítí být víc sám sebou, není potřeba si na nic hrát, jen se člověk nechá unášet a může si na nějakou chvíli oddychnout a sundat svojí masku. Každý v její přítomnosti ukáže jaký doopravdy je. A vlastně je to hodně polehčující, a dělá to až do té doby, než se takhle nezačne chovat normálně. Což je další ohromný plus.
Už jenom surfuješ po vlnách svých představ a myšlenek.
Představ si, že jsi u maséra, který ti uvolní každý sval na tvém těle. A ty jenom cítíš, jak se každý sval, každá buňka tvého těla naprosto uvolňuje. Chvilku máš pocit jako by jsi měla roztát.
Něco jako po dobrém orgasmu. Akorát je to pocit s delším trváním.
No nic abych byla konkrétnější o včerejším setkání. Plánovala jsem být doma, psát jeden článek, ke kterému jsem se odhodlávala hodně dlouho, ale pak jsem si šla dát večeři, zrovna jsem měla chuť i na víno, tak jsem si dala jednu skleničku, jenže alkohol ve mně vždy probouzí nesmírnou touhu po cigaretách. Ach jo, zrovna jsem chtěla přestat, už jsem byla skoro 3 dny bez cigaret. No, nejspíš si udělám výlet na benzínku, protože je večer a tady už není nikde otevřeno, proklatý zapadákov.
Nicméně jsem se na procházku hodně těšila, do sluchátek si pustím písničky, mám chuť na nějaký vymejvárny a vypnout, nechat se unášet ovládající muzikou.
Vybrala jsem si dobrý čas, vyšla jsem před půl osmou, takže jsem ani nepotkala žádné lidi, všichni sedí doma a koukají na zprávy, no, ještě že se na televizi nedívám, občas je to opravdu k dobru.
Tak si spokojeně můžu užívat každou chvilku procházky, muzika mi dobarvuje všechno okolí, všechno tak nějak ožívá, ožívá to sice jen v mé hlavě, ale i tak je to super.
Každý krok je protkaný hlubokými tóny muziky, která se valí ze sluchátek. Vždycky hrozně ráda vypnu okolní svět a mám písničky zapnuté na max a pohybuji se do rytmu. Normálně by na tom asi nebylo nic zvláštního, ale pokud mě někdo viděl z okna, tak si asi musel myslet své, asi že nejsem úplně psychicky v pořádku. Ještě že mě ta moje kamarádka naučila neřešit tolik věci, takže mi to bylo úplně jedno a dál jsem si pokračovala až jsem se dostala konečně na most.
Benzínka na dosah! Super! Teď už jen stačí přejít most a jít kousek po krajnici. Doufám, že tu nebude jezdit moc aut. Říkám si v hlavě. Naštěstí mě minuly jen 2 auta, což je docela úspěch, protože to tam většinou bývá skoro jako na D1.
,,Dobrý večer.''
,,Dobrý.'' Odvětila obsluha ne příliš nadšeně.
,,Emmm, já bych si dala ty slimky.''
,,Tyhle?''
,,Jo, přesně ty, tady máte,'' podávala jsem jí peníze.
,,Nashle.''
,,Na shledanou.''
Rozbaluji krabičku skoro jako vánoční dárek, jsem jako dítě, co se těší na to, co bude uvnitř, akorát na rozdíl od toho natěšeného dítěte přesně vím, co mě to čeká.
Konečně si můžu dopřát tu slast. Zapaluji si po dlouhé době cigaretu a poddávám se jí.
V tu chvíli mě napadlo, že když už jsem venku, tak bych mohla pozvat ven i tu kamarádku.
Dala vědět skoro hned, a souhlasila, za 20 minut se potkáme.
Vlastně se už nemůžu dočkat.
A o 20 minut později se konečně vidíme, všechno i začíná normálně, jako vždy, vždy potřebujeme chvilku času než se dostaneme do té nepopsatelné nálady.
Většinou řešíme úplně normální věci a to jen do doby, než se některá z nás nepřeřekne a nebo neřekne nějakou hloupost, to se pak začneme smát, hodně se spolu smějeme, vždycky se vyblbneme, je to upřímný smích, smích, při kterém cítíš každý sval v břiše, občas se mi i stává, že brečím smíchy. Myslím, že jsme super dvojka!
Když jsem s venku s někým jiným, tak mám občas problém vymyslet nějaké téma, na které se můžeme bavit, ale s ní je to úplně jiné, hlavou mi putuje tak milion myšlenek a nápadů a já bych se nejraději bavila o všem, ale to bychom potřebovaly tak 3 životy abychom to stihly všechno probrat. S ní můžu probírat všechno.
Naštěstí víme, že všeho moc škodí, tak už utlumujeme smích a snažíme se bavit o normálních věcech, které probíráme do detailu, nemusíme mít ani stejný názor, ale i tak mě ty debaty neuvěřitelně moc naplňují.
Člověk se pozastaví nad sebezákladnějšími věcmi. A řešit takové věci s takovou lehkostí, zájmem. Každý to tak má, kdy řeší třeba jak vznikl život, jak svítí žárovka a prostě probírá se tou věcí, na kterou je maximálně soustředěný a probírá jí do detailu. Takhle přichází na nové a nové věci, rozvíjí se, stává se chyřejším a věcem rozumí zase o trochu víc. A je to tak pokaždé. Jak už jsem řekla, jsou to prosě věci, kterých by si normálně ani nevšiml, resp. by jim nepřikládal žádnou váhu, ale s ní mám pocit, že ten čas neletí tak rychle, a tak mám prostor na to všechno zkoumat.
Nemusím nikam spěchat. Můžu si užívat jeden moment. A to je potřeba v dnešním světě. A to konkrétně zastavit se a obdivovat krásu základních věcí, byý za to vděčný a nechovat se jak hulvát, který všecno bere za samozřejmost a ničeho si neváží, nemá úctu, všechno ničí. Je přece lepší být s přírodou v harmonii, být světu prospěchem, ničit umí každý, ale něco tvořit, to už je něco jiného, něco, co by se mělo obdivovat, vlastně ne, je to něco, co by měl dělat každý. A v momentě, kdy by každý našel tu svojí vnitřní harmonii, tak by byl na světě mír.
Člověk by si myslel, že k odreagování potřebuje nějaké složité věci, ale to není pravda, stačí jen základní věci. Stačí jen vědět jak...
Závěrem chci říct že je to skvělá kamarádka, věřím, že každý takovou v životě taky potká. Já už se jí nepustím.

Čekám až se zastavím

26. ledna 2016 v 19:00 | TwistedEm |  Témata týdne


Asi to zní zase zajímavě, ale zkusím vysvětlit jak to myslím.

Mně prostě přijde, že ten čas letí až neuvěřitelně rychle.

Jsou dny, kdy mám spoustu práce a potřebovala bych tak 36 hodin v jednom dni, abych vůbec všechno stihla.

Vlastně jsem tím už hodně znechucena. Všechno jde tak rychle, všude se jen spěchá.

Připadám si jako člověk čekající na to, až se jeho život trochu zpomalí, ale on si dělá co chce a pořád nabírá větší a větší obrátky.

A já bych si přitom tak moc přála zastavit, ohlédnout se za tím vším, co se stalo, vstřebat to, z úspěchů se ještě jednou zaradovat, z chyb se poučit, pak když si z toho člověk udělá určité vývody, tak je na tom mnohem lépe! A po tomhle procesu v klidu pokračovat dál, a ne se zběsile řítit dál.

Jenže ta doba je tak uspěchaná, neustále měnící se.

I když to, že se pořád mění, se mi líbí. Hodně mě to fascinuje, a hlavně mám ráda změny. Což je dobře i špatně. Dobře, protože jsem opravdu hodně flexibilní, ale špatně protože, že si nemůžu sednout na jedno místo a dělat pořád jen to samé. Děsím se stereotypu.

Proto se i snažím zkoušet nové věci, člověk pořád jenom hledá, hledá sebe, a těžko říct, jestli je to vůbec možné.

Dost by mě zajímalo, jak je to s hledáním a následnou seberealizací.

Někdo třeba stráví celý život čekáním na to, až najde sám sebe.

A je to vůbec možné najít sama sebe? Nebo je to jen hloupý výmysl?

Co když nic takového není, a člověk se prostě musí přizpůsobit a vytvořit - vymodelovat si své já.

Tak jak to teda je?


Kam dál